V jedné písni se zpívá: „Nepromarni ani jeden den. Víš, každý příběh ke konci se chýlí, tak nepromarni ani jednu malou chvíli…“

Myslím si, že když lidé slyší tato slova, většina z nich si v duchu řekne, že je to naprostá pravda.

Život je opravdu příliš krátký na to, aby člověk mrhal časem a nevychutnával si každou hezkou chvilku, kterou mu osud dopřeje. Škoda jen, že byť mnozí s uvedeným veršem písně plně souhlasí, často se jím v běžném životě neřídí…

Paní Jana hraje se svými dětmi pexeso. Navenek se tváří, jak ji to baví, ale ve skutečnosti se dětem, ani hře příliš nevěnuje. Přemýšlí o tom, že příští týden tomu budou tři roky, co od ní odešel manžel. A jak moc by si přála najít nějakého hodného partnera, který by miloval nejen ji, ale i její děti. Že to by bylo tak hezké. Pak ji ale napadne, co když zase natrefí na nějakého arogantního sobce, jako byl její ex? A začne v sobě rozvíjet různé katastrofické scénáře, jak zle by to zase mohlo dopadnout…

Pan František navštívil svoji maminku. Ta mu vypráví o nových sousedech, kteří se před několika dny nastěhovali do bytu hned naproti přes chodbu. Pan František tu a tam přikývne hlavou, aby dal mamince najevo, že ji poslouchá a že ho to zajímá. Dělá to však zcela automaticky. V myšlenkách je totiž úplně jinde. Spekuluje, zda v příštím zápase jeho oblíbená Slavia porazí Spartu, nebo zda zase prohraje…

Je polovina srpna a Novákovi jsou na vysněné dovolené u moře, na kterou si delší čas šetřili. Paní Nováková leží na lehátku na pláži a pozoruje svého manžela, jak s jejich dětmi staví hrad z písku. Při pohledu na děti si uvědomí, jak jsou už veliké a jak ten čas letí. Tu ji napadne, že vlastně co nevidět budou Vánoce. A okamžitě začne dopodrobna plánovat, co dětem a manželovi koupí za dárky a jaké napeče cukroví. A že letos musí začít péct a uklízet dřív, že loni začala pozdě a pak některé věci nemohla udělat tak pečlivě, jak chtěla…

Tři rozdílné životní situace, které však mají jedno společné – všichni tři hlavní aktéři promarnili chvíli, kdy jim mohlo být hezky. Udělali chybu v tom, že byli duchem nepřítomni a nežili tady a teď. Ve své mysli si poletovali někde jinde a kouzlo dané chvíle, která se už nikdy nevrátí, jim proteklo mezi prsty.

A co je na tom nejhorší, tak někteří lidé, a že jich není málo, jsou takto duchem nepřítomni značnou část svého života. Místo toho, aby žili daným okamžikem, opakovaně řeší svoji minulost, či budoucnost – vrací se k něčemu, co se stalo v minulosti, nebo naopak spekulují o své budoucnosti.

Proč to ti lidé dělají?
To, že jsou takzvaně duchem nepřítomni, je zapříčiněno nepřijatelností. A nemusí to být nutně nepřijatelnost dané chvíle. Mnohdy to totiž bývá nepřijatelnost, která s onou chvíli příliš nesouvisí.

Vraťme se k příkladům, které jsem uváděla hned na začátku tohoto článku, a ukažme si na nich, o jaké nepřijatelnosti mluvím.

První jsem zmiňovala paní Janu, která se svými dětmi hraje pexeso. V duchu se však zabývá tím, že nemá partnera a posléze i katastrofickými scénáři, jak špatně by to mohlo dopadnout, kdyby si ho případně našla.
Co je pro paní Janu nepřijatelné? Tady je to zcela evidentní. Pro ni je nepřijatelné, že nemá partnera a že pokud by se už nějaký partner objevil, že by jí, či jejím dětem mohl zase ublížit, jako to udělal její bývalý manžel.

Pak tady máme pana Františka. Ten navštívil svoji maminku, jejíž povídání pouští jedním uchem dovnitř, druhým ven. V duchu se zabývá, zda jeho oblíbená Slavia porazí Spartu.
U tohoto příkladu není tak zcela zjevné, co je v danou chvíli pro pana Františka nepřijatelné. Lze však vytušit, že se jedná o to, že jeho maminka mluví o něčem, co ho nezajímá. A tak to vyřešil tak, že si v duchu řeší to svoje.

A jako poslední jsem uvedla situaci s paní Novákovou, která je se svojí rodinou u moře. A místo toho, aby si plnými doušky užívala dovolenou, tak už se v polovině srpna zabývá přípravou Vánoc. Pro ni je nepřijatelné, že by neměla vše dokonale připravené a nedej bože na něco zapomněla.

Všichni tři vnitřním útěkem reagují na určitou nepřijatelnost a dokud si ji v sobě náležitě nevyřeší, budou se takto chovat i nadále a hezké chvíle je budou jen tak míjet.

Jak z toho ale ven? Jak se mají naučit žít tady a teď?

Paní Jana by si měla uvědomit, že když byl její bývalý manžel arogantním sobcem, který jí i jejím dětem ubližoval, automaticky to neznamená, že i další partner musí být taky takový. Přece záleží na ní, jakého muže si do svého života znovu pustí.
Aby si však do života nepustila dalšího arogantního sobce, je zapotřebí, aby se patřičně poučila z vlastních chyb, kterých se dopustila u svého bývalého manžela. Jestliže to neudělá, tak hrozí, že to skončí podobně. A tak místo rozvíjení katastrofických scénářů, by měla přemýšlet, jaká ponaučení si z jejího nevydařeného manželství má do budoucna vzít.

Někdo by teď mohl namítnout: „No to je dobrý. Paní Jana teď při hraní pexesa sice nebude myslet na katastrofické scénáře, ale bude přemýšlet, kde s ex-manželem udělala jakou chybu a jak by se z ní měla poučit. Takže ve finále to vyjde nastejno. Stejně zase bude duchem nepřítomna.“

Tak úplně to není. Začne-li paní Jana přicházet na to, co všechno u svého bývalého manžela přehlížela, přitom neměla, a bude-li odhodlaná si v budoucnu na to dávat pozor, tak uvnitř začne pociťovat úlevu. A každé další odhalené ponaučení ji tento pocit úlevy bude umocňovat.
Během toho také přijde i na to, že je vlastně dobře, že se ještě žádný nový partner neobjevil. Že na to ještě není dostatečně připravená. Takže to nebude brát úkorně a uleví se jí. A najednou celá situace okolo nového partnera pro ni nebude nepřijatelná.

K tomu by se paní Jana měla ještě rozpomenout, zda jako malá, když si s ní její rodiče hráli, někdy vycítila, že rodiče jsou duchem nepřítomni a jak jí u toho bylo.
Ještě jsem nepotkala někoho, kdo by jako dítě něco takového nezažil. Někdy to sice nebyli zrovna rodiče, ale někdo jiný. Avšak drtivá většina dětí takovou zkušeností projde a ještě v dospělosti si vybavuje, jak nepříjemné to bylo. Takové hraní totiž děti vnímají, že rodiče to dělají jenom pro to, aby si splnili svoji povinnost. A v tu chvíli si často připadají psychicky samy a de facto na obtíž.

Tudíž paní Jana by si měla v sobě srovnat, zda opravdu chce, aby se takto vedle ní cítily i její děti. A pokud si uvědomí, že ne, svoje přemýšlení o partnerech a svých chybách v manželství spontánně odloží na dobu, kdy bude sama – například na večer, až budou děti spát.

Ostatně principiálně to samé by si měl uvědomit i pan František, který nenaslouchá své mamince. A měl by se pořádně zamyslet nad tím, proč se chce bavit jenom o tom, co zajímá jeho. Proč je tak zahleděný do sebe a vyžaduje, aby se pomyslně všechno točilo jenom kolem něj. Takové chování je velmi sobecké a neuctivé.
Vždyť jak by bylo jemu, kdyby se takto k němu chovala jeho maminka? Vyprávěl by jí, co má na srdci a ona by u toho přemýšlela o tom, že v časopise viděla reklamu na novou rtěnku. A hloubala by nad tím, kdy si ji dojde koupit.

Něco jiného by však bylo, kdyby maminka pana Františka při každé návštěvě opakovala pořád to samé, nebo mluvila jenom sama o sobě. V tom případě by nepřijatelnost chování maminky byla na místě. Ale ani tehdy by pan František neměl danou situaci řešit vnitřním útěkem, kdy si začne přemýšlet o něčem jiném. Správně by si měl s maminkou o jejím chování pořádně popovídat. A když se i pak bude maminka chovat pořád stejně, měl by z toho vyvodit patřičné kroky.

A co by měla udělat paní Nováková, která už na letní dovolené plánuje Vánoce?
Ta by si měla uvědomit, že i když všechno stihne pečlivě přichystat včas a na nic nezapomene, rozhodně to není zárukou toho, že jejich Vánoce budou vydařené. Kouzlo hezkých chvil přece nespočívá v tom, že je všechno perfektně připravené. Podstatné je to, aby vládla dobrá nálada a vzájemné souznění. A pokud toto chybí, nezachrání to ani precizně připravená štědrovečerní večeře.

Takže paní Nováková by si měla v sobě přeuspořádat priority. Pro ni je teď priorita číslo jedna, aby měla vše perfektně přichystáno a uděláno. Tak to ale nemá být. To, co by měla mít na prvním místě, je, aby sama za sebe vytvořila dobrou náladu, kdy příjemné prostředí je jakýmsi podkresem.

Má-li ale paní Nováková vytvořit dobrou náladu, musí učinit ještě jeden důležitý krok – musí přestat křečovitě plánovat.   

Ptáte se proč?
Z mé zkušenosti vím, že takovíto lidé-plánovači často bývají prakticky v neustálém stresu. Nejdřív začnou něco plánovat a stresují se, jestli jejich plán je dobrý, jestli na něco nezapomněli. Když už plán mají hotový, pro změnu se stresují, zda se jim ho podaří splnit. A takto to jde pořád dokola. A aby toho nebylo málo, tito lidé tento svůj stres přenášejí i na své okolí.

Jenomže stres dobrou náladu nevytváří. Naopak. Stres dobrou náladu kazí. Proto by paní Nováková měla své plánování vyměnit za to, že si bude dělat pouze hrubou představu o tom, co a jak by chtěla udělat.
Plán si z principu věci žádá splnění. A běda, když tomu tak není. Zatímco představa už sama o sobě počítá s tím, že nemusí být naplněna.
Plán vytváří stres. Představa ne.

Když si toto paní Nováková do hloubky uvědomí, nebude už pro ni nepřijatelné, kdyby něco nestihla, či na něco zapomněla. Už by znala, že to není až tak podstatné (nemělo by to však sklouznout do druhého extrému, kdy jí bude všechno jedno). Tudíž už nebude mít potřebu v duchu utíkat k nějakému plánování a raději si bude užívat vysněné dovolené.

Mějte tedy na paměti, že nepřijatelnost se nemá řešit tak, že člověk ve své mysli uteče někam jinam. Pokud tedy zrovna nesedí na zubařském křesle a záměrně nemyslí na něco jiného, aby ho to tak nebolelo. V takovýchto případech je to na místě. Jsou však situace, ze kterých by člověk vnitřně utíkat rozhodně neměl a měl by si na to dávat pozor.

Mezi takové situace nepochybně patří:

• milování
• projevování lásky, či přízně – ať už ji dotyčný člověk projevuje někomu blízkému (partnerovi, dětem, ostatní rodině a podobně), tak i tehdy, když ji někdo projevuje jemu
• povídání si s blízkými
• hraní si s blízkými.

Každý člověk by minimálně v těchto chvílích měl žít tady a teď, ať ho jednou nemrzí, že tyto okamžiky zcela zbytečně promarnil tím, že duchem poletoval někdy jinde. Vždyť takové chvíle se už nikdy nevrátí…

Pokud vás zajímá, jakouže písničku jsem zde zmiňovala, tak je to píseň „Jednu malou chvíli“, kterou zpívá Lucie Bílá a Jan Bendig.
Podle mého názoru tato píseň stojí za poslechnutí. Díky ní si člověk může mnohé, i zde zmiňované, uvědomit ještě více do hloubky.

Upozornění:
Článek obsahuje moje osobní poznatky a zkušenosti. Veškerá doporučení v něm nelze považovat za odborné rady.