Kdo šetří, má za tři

Známé rčení, které lidi nabádá k tomu, aby šetřili, protože pak budou bohatší.

Mnoho lidí si tato slova vzalo k srdci a šetří, kde se dá.
Mají pak tito lidé opravdu „za tři“?
A jak to s tím šetřením ve skutečnosti vlastně je?

Pan František si koupil sadu nových šroubováků. Ty, co má doma, jsou už staré a celé „ožvýkané“, takže s nimi nejde pořádně nic povolit, ani utáhnout. Pan František jde zapojit nové světlo do koupelny, které si včera se ženou koupili. Avšak vezme si na to opět staré šroubováky, morduje se s nimi a nadává u toho. Ty nové si nevzal – rozhodl si je šetřit…

Paní Marie sedí u televize ve svetru, v teplých ponožkách a ještě zabalená v dece. Ne, není nemocná. Venku mrzne a ona si odmítá pořádně zatopit. A nedělá to kvůli Putinovi, nebo že by neměla peníze. Paní Marie je prostě z domova zvyklá šetřit, tak šetří i na vytápění…

Pan Josef se vydal na nákup. Zaplatil a jde vrátit pojízdný košík. Vyndá z něj tašku, když tu si všimne, že na dně košíku zůstal jeden jogurt. Ihned si uvědomí, že ho u pokladny přehlédl a nevyndal ho na pás, tudíž ho ani nezaplatil. A pokladní si toho taky nevšimla.
Jogurt si rychle dá do tašky a v duchu si pochvaluje, jak dneska hezky ušetřil…

I takto může vypadat, když se někdo rozhodne šetřit.
Že se vám na takovém šetření něco nezdá? To se vám vůbec nedivím. Takovéto šetření je za hranou.

Pan Josef neřeší, že to, že za ten jogurt nezaplatil, není šetření, ale je to de facto krádež.

Paní Marie, která se klepe zimou u televize, nevnímá, že její šetření se dostalo do tak absurdní podoby, kdy si odpírá samotnou základní lidskou potřebu – aby jí bylo teplo.
Kdyby na topení neměla peníze, tak neřeknu. Ale takhle?

A pan František, ten se pro změnu trápí se starými šroubováky, jenom proto, aby si ty nové neopotřeboval. A na co si je šetří? Chce si je snad s sebou vzít do hrobu? Nebo je snad chce odkázat dětem? Děti, tady máte šroubováky, které jsem pro vás šetřil i za cenu toho, že sám jsem si pořádné nedopřál. Z takových šroubováků budou mít jeho děti určitě „náramnou“ radost. Já vím, je to drsně řečeno. Ale je to tak.

Všichni tři se rozhodli šetřit. Upřeli tak svoji pozornost hlavně na to, co, jak a kde mohou ušetřit a začaly jim unikat okolnosti, za jakých to dělají. Šetření je tedy připravilo o tolik potřebnou soudnost a dostali se do stavu, kdy – obrazně řečeno – nekoukají nalevo napravo. Oni prostě chtějí šetřit a basta. Jenomže pak se kvůli pár korunám snižují k věcem, kterých by se, kdyby nešetřili, nedopustili.

Avšak tím to rozhodně nekončí. Dříve, či později do jejich života začne zasahovat neviditelná ruka osudu a oni začnou na svoje nesmyslné šetření doplácet.

Pan Josef, který ušetřil za jogurt, přijde domů a začne vybalovat nákup. Sáhne do tašky a zjistí, že mu tam něco vyteklo. Po chvilce zjistí, že to byl právě ten jogurt, který nezaplatil. A jako na potvoru pod ním byl papírový sáček s rohlíky. Pytlík je celý promáčený a rohlíky jsou na vyhození. Když to pan Josef zjistí, vztekle je hodí do koše a celý naštvaný vyndává ostatní věci z tašky a omývá je. A aby toho nebylo málo, tak i jeho oblíbená látková taška je hodně špinavá, takže ji musí vyprat.

To, že mu v tašce praskl zrovna ten nezaplacený jogurt, rozhodně není náhoda. Neviditelná ruka osudu zasáhla v duchu: „Josefe, ten jogurt Ti nepatří, takže si ho ani nezasloužíš sníst. A nejen, že Ti vezmu ten jogurt. Vezmu Ti i něco navíc, aby sis příště rozmyslel zase někoho okrádat… Josefe, nikdy se nesnaž obohatit na úkor druhých. To se přece nedělá.“
A tak pan Josef sice ušetřil dvacet korun za jogurt, ale v konečném důsledku ho stál víc.

Paní Marie si odmítá zvednout teplotu na svém plynovém kotli, protože chce šetřit. I tady po čase zasáhne neviditelná ruka osudu: „Marie, vždyť Ty máš peněz dost, proč si pořádně nezatopíš? Nač Ti ten kotel je, když s ním jaksepatří netopíš a doma se choulíš zimou? Neodpírej si něco, co si odpírat nemáš.“

Paní Marii se kotel rozbije a přestane topit. A o peníze, které předtím ušetřila na tom, že málo topila, stejně nakonec přijde. Bude je muset dát za opravu a ještě přidat něco navrch.   

A pan František? Ten si šetří své nové šroubováky a nepoužívá je. Po nějakém čase se s nimi jde potěšit a najednou zjistí, že guma na rukojetích zdegradovala a začala praskat natolik, že šroubováky se v ní viklají. Pan František je naštvaný – vždyť ty šroubováky ani jednou nepoužil a jsou už na vyhození.

I tady zasáhla neviditelná ruka osudu: „Františku, proč ty šroubováky, co sis koupil, nepoužíváš? Odmítáš si je vzít a něco s nimi dělat? Tak dobře. Já to zařídím tak, aby sis je už ani pořádně vzít nemohl… Františku, snad už díky tomu pochopíš, že věci nemají zahálet. Věci se mají náležitě používat…“

Nikdo z našich hlavních aktérů tedy ve finále nemá „za tři“, jak tvrdí ono zmiňované přísloví. Byť z jejich pohledu svědomitě šetřili, každý z nich nakonec tratil. Každý z nich měl méně než na začátku.

A vězte, že toto se nestane jenom Josefovi, Marii, či Františkovi. Toto se děje, ať už dříve, či později, každému, kdo se takto chová. Stačí se jen pořádně okolo sebe rozhlédnout a sami uvidíte, jak neviditelná ruka osudu člověka navádí k tomu, aby od takového chování upustil a začal jednat tak, jak se správně jednat má.

Je mi jasné, že mnozí z vás si teď kladou otázky typu: „No jo, jak mám ale poznat, co mi ona neviditelná ruka osudu chce říct? Jak mám z toho, co se mi stalo, vyčíst, co dělám špatně?“

Jak taková paní Marie měla pochopit, že kotel se jí rozbil kvůli tomu, že si pořádně nezatopí?
Paní Marie poté, co se jí kotel rozbije, bude procházet různými pocity. Nejdříve bude nadávat, proč se ten kotel musel rozbít zrovna jí a ještě k tomu v zimě. A že to bude stát spoustu peněz. Začne shánět opraváře, ale záhy zjistí, že uprostřed topné sezóny jsou všichni vytížení. Jeden opravář se sice po dlouhém přemlouvání uvolil přijít, ale přijde až za tři neděle. A tak paní Marii nezbyde nic jiného, než si na tu dobu pořídit přímotop.

Když z technické dokumentace přímotopu zjistí, kolik ji jeho provoz bude stát, protočí se jí panenky. A začne bědovat, že to jí ještě scházelo. Že už takhle má výdaje navíc – oprava kotle, pořízení přímotopu, a teď ještě bude platit majlant za elektřinu. V tu chvíli si uvědomí, že vytápění pomocí kotle není vlastně tak drahé, jak to vnímala předtím. To už samo o sobě je u paní Marie posun k lepšímu.

Tím to ale nekončí. Jeden přímotop jí malý domeček nevytopí a tak ho přemisťuje sem a tam. Moc to ale nepomáhá. Je tak vymrzlá, že už i na ni je to moc. V ten moment se zdravě naštve, že tohle fakt nemá zapotřebí. Že až jí ten kotel opraví, že si pořádně zatopí. Už té zimy má akorát tak dost!

Takže aniž by paní Marii někdo musel vysvětlovat, co jí ona neviditelná ruka osudu chtěla říct, díky tomu, co se jí následně dělo, sama na to přišla.
A je teď pouze na ní, zda svoje předsevzetí, že si pořádně zatopí, opravdu dodrží, nebo ne. Když sklouzne zpátky do starých kolejí a zase bude na vytápění šetřit, může se jí kotel porouchat znovu. A příště se třeba porouchá natolik, že už nepůjde opravit a bude si muset pořídit nový…

I pan František, který si šetří nové šroubováky, bude prožívat pocity, které ho také navedou na to, co vlastně dělá špatně. Když uvidí, jak mají rozpadlé rukojetě, začne bědovat, že kdyby je používal hned od začátku, alespoň by si je užil. Že takhle akorát vyhodil peníze oknem. Sám tedy přijde na to, že věci si nemá takto šetřit, že je má používat.

A jestliže si nedá říct, příště mu podobně odejde jiná nová věc, kterou nechtěl používat. Ta však už bude o něco dražší než ony šroubováky, aby ho to více „zabolelo“ a už se konečně poučil.

A co pan Josef, který nechtěl zaplatit za jogurt? Jak on přijde na to, proč mu cestou domů vytekl do tašky?
Když pan Josef zjistí, že mu prasknul jogurt navrchu tašky, zalekne se, zda mu nepraskly i ty druhé dva, které měl v tašce níže. Když zjistí, že ne, začne přemýšlet, proč mu praskl zrovna ten navrchu. Rozpomene se, že ho uklízel, když vracel nákupní košík. A že pospíchal, aby ho neviděla ochranka a nepopotahovala ho za to, že ten jogurt nezaplatil. Tudíž se ani pořádně nepodíval, kam ho dává.

Jak o tom přemýšlí, dojde mu, že kdyby ten jogurt zaplatil jako ty ostatní, nemusel by chvátat, v klidu by si ho uložil a on by mu neprasknul. A začne v duchu nadávat, že za ty komplikace a vyhozené rohlíky mu to fakt nestálo…

U všech tří neviditelná ruka osudu zasáhla tak, aby pochopili, že hned na samotném počátku udělali jednu zásadní chybu.
Ptáte se jakou?

Moje odpověď vás možná zaskočí – chybou bylo, že vůbec začali šetřit.
Šetřit se totiž nemá.

Člověk, který se rozhodne šetřit, totiž v sobě spustí honbu za ziskem, ať už finančním, či jiným. A vždy to pak končívá šizením, kdy dotyčný začne šetřit na úkor něčeho, či někoho. A to nemá být.

Pojďme na to podívat blíže.
Budeme mít paní Boženku. Ta také šetří, kde se dá. Jednoho dne se rozhodne upéct bábovku. Tím, že ale bude chtít i na bábovce ušetřit, bude to muset nějak ošidit.

Buď ošidí samotný recept na bábovku. Bábovka ale nebude tak dobrá a tím všechny, kdo ji budou jíst, ošidí o to, aby si na té bábovce mohli patřičně pochutnat.
Nebo ji upeče tak jak má, druhým ji dopřeje, ale sama si ji nedá. A ne proto, že by ji nejedla, či na ni neměla chuť. Chce ušetřit, takže ošidí sama sebe.
Nebo naopak sama si bábovku dopřeje, ale druhým ji pořádně nenabídne. I to je způsob, jak může ušetřit. Avšak za cenu, že pro změnu ošidí druhé.

Nebo si to může rozmyslet a žádnou bábovku neupeče. Sice ušetří nejvíc, ale opět za cenu toho, že všechny zase jenom ošidí.
A mohla bych pokračovat dál. Ať tady uvedu jakýkoli způsob, jak paní Boženka může ušetřit, vždy to bude za cenu šizení. Bez něho, ať se vám to líbí, nebo ne, to prostě nelze.

Někdo se teď může ozvat: „No jo, když je teda šetření apriori špatně, tak jak to mám udělat, když si chci ušetřit třeba na dovolenou? To je taky jako špatně?“

V takovém případě by se člověk správně měl uskromnit.
Měl by se zamyslet, kde a v čem má rezervy, kde se může uskromnit. To znamená, že si může přestat dopřávat to, co si sobě, či ostatním dopřává nad rámec základních životních potřeb.

A když zjistí, že takové rezervy nemá, měl by se poohlédnout po levnější dovolené, nebo se jí vzdát úplně. Jinak dotyčný chce něco, co si ve skutečnosti pořádně dovolit nemůže a měl by se naučit žít tak, aby žil podle svých možností.

A rozhodně by to nemělo končit tak, že člověk jenom kvůli tomu, aby mohl jet na dovolenou, bude škudlit třeba na jídle až tak, že čtyři měsíce bude jíst prakticky jenom chleba s máslem. To už je za hranicí důstojnosti a ta dovolená za to opravdu nestojí.

Když už jsme u té důstojnosti. Tu v dnešní době lidé také příliš neřeší a mnohdy ani neznají, co taková důstojnost vlastně znamená. Zjednodušeně řečeno, důstojnost je stav, kdy si člověk oprávněně může vážit sám sebe a kdy si ho můžou stejně vážit i ostatní soudní lidé.
A právě ztráta důstojnosti je další závažnou daní za to, že člověk se rozhodne šetřit.

Není důstojné, když se člověk v zaměstnání nenápadně plíží k tiskárně pro své soukromé dokumenty, které si vytiskl v práci jenom proto, aby doma ušetřil za inkoust do tiskárny.
Ani si nelze vážit člověka za to, že se rozhodl šetřit vodou a kvůli tomu se odmítá pořádně umýt, či si pořádně vyprat.

Bohužel i takovéto případy nejsou ničím výjimečným. Lidé zaslepení vidinou šetření pak často nevnímají, jak kvůli pár korunám hluboko klesli.
Je smutné se na to dívat. A ještě smutnější je to, že někteří z nich jsou na sebe patřičně hrdí – vždyť se jim přece podařilo ušetřit. A nenechají si to vymluvit…

Jak tedy má člověk žít, když šetřit nemá?
Člověk si má náležitě užívat toho, co má – má přiměřeně dopřávat sobě i druhým. A má to dělat tak, aby na jedné straně nikoho nešidil, ale na druhé straně ani neplýtval.

Šizení a plýtvání – to jsou ty pomyslné hranice, které vymezují zlatou střední cestu, po které člověk má jít.

Hranice šizení je vyznačena značkami „Pozor území šizení. Vstup na vlastní nebezpečí.“ Ty člověku říkají: „Jémine, Ty zapomínáš na to, že člověk si má život náležitě užít. Vždyť sobě, či druhým nedopřeješ ani to, co máš. Koukej to změnit. Tady nemáš co dělat.“

Hranice plýtvání je označena značkami „Pozor území plýtvání. Vstup na vlastní nebezpečí.“ Ty pro změnu říkají: „No Ty ses nám v tom dopřávání nějak rozšoupnul. To už je ale až moc. Koukej se mírnit a vrať se tam, kde správně máš být.“

Právě tyto hranice vymezují území extrémů, do kterých by se člověk dostat neměl. Je tedy na každém, aby se těmito hranicemi řídil. A pokud to nedělá, tak na to jednou, dříve, či později, doplatí.

Stejně jako třeba na to doplatí i pan Karel, který si koupil nový svetr. Chce si ho však šetřit. Uloží si ho do skříně a chodí dál ve starém svetru, který už vykazuje známky nadměrného obnošení. Nejenže to není zrovna důstojné, ale ještě se k tomu šidí. Ochuzuje se o radost z nově zakoupeného svetru a z hezkého pocitu, že je pěkně oblečený. Pan Karel ignoroval značku „Pozor území šizení. Vstup na vlastní nebezpečí.“ Zašel do extrému, který nemá být a doplatí na to.

Po čase bude uklízet skříň a bude si v ní přerovnávat věci. Přitom narazí i na ten nový svetr, který si ještě ani jednou nevzal. Rozloží ho a při pohledu na něj si uvědomí, že mu bude malý. Pan Karel totiž mezitím přibral. Zklamaně ho vrátí do skříně a v duchu si říká, že byla chyba, že ho nenosil hned a pořádně si ho neužil. Že teď je mu k ničemu…

Na druhé straně by to však pan Karel neměl s užíváním si nového svetru ani přehnat. Neměl by si ho odmítat sundat a jít v něm třeba smažit řízky. Člověk má být na oblečení, a nejen na něj, přiměřeně opatrný, aby si ho zbytečně neničil. Jinak už je to také plýtvání.
Nebo by se panu Karlovi ten hezký pocit, že má na sobě nový svetr, neměl zalíbil natolik, že by si nakoupil tolik nových svetrů, že by už ani neměl přehled, kolik jich vlastně má.

V obou těchto případech by pro změnu ignoroval značku „Pozor území plýtvání. Vstup na vlastní nebezpečí.“ A opět by na to doplatil.
Nový svetr by si při smažení postříkal olejem. Skvrny by nešly vyprat a svetr by si tak zničil.
A jak by to dopadlo, když by si nakoupil nových svetrů zbytečně moc? Například by se mu finančně přestalo dařit, měl by málo peněz a při pohledu na plnou skříň svetrů by pochopil, že byl marnotratný a že takhle utrácet neměl.

Pokud tedy chce pan Karel žít tak, jak se má, měl by zůstat na oné zlaté střední cestě a měl by se řídit zmiňovanými značkami. To znamená, že by si měl nového svetru přiměřeně, bez šizení či plýtvání, užívat a těšit se z něj. Přesně jak se říká, všeho s mírou.

Ostatně kdyby se tímto řídili i naši tři aktéři, zachovali by se zcela jinak.

Pan František by si na přidělání nového světla vzal nové šroubováky. A měl by radost, jak se s nimi hezky dělá. Že to je úplné jiné kafe než s těmi starými. A byl by rád, že si je koupil.
Na druhé straně by na ně byl opatrný. Nepohazoval by je na zem. Po práci by je uklidil na své místo a nenechal by je ležet třeba před garáží, kde by mohly zmoknout a zrezivět. Ani by s nimi neotvíral pivo, či konzervy, protože by měl na paměti, že na to nejsou určené a že by se tím mohly poškodit.

Paní Marie by si pořádně zatopila a neklepala by se doma zimou. Sama sobě by si stála za to, aby si připlatila peníze navíc, aby jí bylo teplo. Měla by však na mysli, že nemá plýtvat. Tudíž by si netopila ani zbytečně moc, kdy by jí doma bylo horko a musela by téměř neustále větrat. Jak se říká, netopila by Pánu Bohu do oken, protože to už je nežádoucí rozmar.

A pan Josef, když by zjistil, že nezaplatit onen jogurt, vrátil by se do obchodu a zaplatil by ho. Udělal by to tak, aby si zachoval svoji důstojnost a neměl by zapotřebí brát si něco, co mu nepatří.

Když tedy shrnu vše, co jsme zde napsala, tak šetření vlastně není ničím jiným než šizením.
A rozhodne-li se člověk: „Ode dneška budu šetřit.“, ve skutečnosti tím říká: „Ode dneška budu, byť nevědomky, něco, či někoho šidit.“
To už nezní tak hezky, že?

Ostatně i tvrzení „Kdo šetří, má za tři.“ by se mělo vyměnit za nějaké výstižnější a pravdivější. V této podobě je totiž zcela zavádějící.
Správně by mělo znít „Kdo si užívá života bez šizení a plýtvání, ten má za tři.“ Za prvé má dobrý pocit sám ze sebe, že nikoho nešidí a nesnižuje se k věcem, ke kterým by se snižovat neměl. Za druhé má radost z toho, že si užívá to, co mu osud dopřává, ale přitom neplýtvá. A za třetí se mu nedějí věci, které se děly našim hlavním aktérům jenom kvůli tomu, že chtěli ušetřit.

Má to však jednu důležitou podmínku. Člověk takto musí žít doopravdy rád. A to proto, že to považuje za správné a je o tom vnitřně přesvědčený. A nemá to dělat jenom proto, aby získal ty „tři“. Dělat v životě věci jenom proto, abych něco získal, je také špatně. I takovému člověku se v mnohém nedaří a tratí. Podobně jako tomu, kdo se rozhodl šetřit a škudlí, kde se dá…