Zavaž mi střevíček

Kdo by neznal scénu z ikonické české pohádky o pyšné princezně, kdy princezna králi převlečenému za zahradníka panovačně pravila: „Zavaž mi střevíček!“

Tuto pohádku jsem už jako malá měla moc ráda. Bylo v ní hezky zachyceno, jak to vypadá, když je člověk pyšný, sobecký a rozmazlený, a kam to vede.

Díky tomu jsme i jako malé děti moc dobře věděli, že takové chování je špatné a máme se mu vyvarovat.

Někdo by řekl, že to je přece nad míru jasné, že nikdo by druhému takto poroučet neměl. Avšak navzdory tomu mnoho rodičů má doma takové malé pyšné princezny, či prince a vůbec to nevidí. A aby toho nebylo málo, tak jim ještě k tomu ty pomyslné střevíčky ochotně zavazují.

Čtyřletá Anička sedí u stolečku a chce si malovat vodovkami. Zkusí vodovky otevřít, ale nejde jí to. A tak se obrátí na maminku a pronese: „Mně to nejde.“ Maminka se na ni podívá, všeho nechá a hned jí spěchá na pomoc.

Přibližně stejně starý Pepíček jde s maminkou nakupovat. Obouvá si botičky, ale nedaří se mu to. Začne nahlas hekat, aby dal mamince patřičně najevo, že mu to nejde a pomohla mu. Maminka jeho hekání zaregistruje, nelení a hned mu botičky nazuje.

A ještě tu máme Kristýnku, která si chce hrát s modelínou. Podívá se do šuplíku, kde by modelína měla být, ale není tam. A tak pronese: „Potřebuju modelínu.“ Maminka přeruší vaření, odloží vařečku a jde hledat modelínu, aby si Kristýnka mohla hrát.

V některých rodinách jsou tyto situace zcela běžné a jsou na denním pořádku.
Takovýmto rodičům bohužel nedochází, že dané situace ve své podstatě připomínají onu zmiňovanou scénu z pohádky o pyšné princezně.

Je sice pravda, že u jejich dětí se vyloženě nejedná o okatý povel typu „Zavaž mi střevíček!“. Ale ani jedno z dětí nepoprosilo. Všechny pouze suše oznámily, co potřebují a očekávaly, že jejich maminka, stejně jako onen zahradník, hned přiskočí a splní jejich přání, či potřebu. Takže ve skutečnosti v tom až tak velký rozdíl není.
A vězte, že těmito skrytými povely to nenápadně začíná. A jestliže rodič takovému chování neudělá zavčasu přítrž, tak nejednou to příkazy se vším všudy opravdu končí.

Problém je však v tom, že když na toto rodiče upozorníte, někteří z nich, a že jich není málo, si trvají na svém. Odmítají se vzdát svého předsevzetí, kdy si usmysleli, že jejich dítě se u nich bude mít dobře a nebude mu nic scházet. Mají totiž pocit, že to je to nejlepší, co svému dítěti mohou dát.

A tak se starají jenom o to, aby se jejich dítě cítilo komfortně. Obskakují ho, zajišťují mu full servis a příliš neřeší, jak se jejich dítko chová. Z takového dítěte pak vyrůstá rozmazlený sobeček, který od druhých očekává, že mu budou po ruce. A do dospělosti pak vstupuje další pomyslná pyšná princezna, se kterou není pořádně k vydržení. Přesně jako v té pohádce.

Takto naladění rodiče si bohužel neuvědomují, že smyslem výchovy není to, aby se dítě mělo dobře. Cílem výchovy má být, aby z dítěte vyrostl dobrý člověk, který je dobře připraven do života. A dobrý člověk kromě jiného upřímně prosí a nedělá si z druhých sluhy. Chce být zručný a umět věci dělat sám, a ne se spoléhat na ostatní, že to udělají za něj.

Na druhé straně se najdou tací rodiče, kteří sice vnímají, že jejich dítko neprosí. Ale pro změnu mají tendenci jeho chování ospravedlňovat tím, že je ještě malé, že mnoho věcí nechápe a podobně.

S tím však nemohu souhlasit. Jednou z prvních věcí, které se ještě malinké děti učí, je dělat ručičkami „prosím, prosím“. A už tak malí caparti moc dobře chápou, oč tu běží a jaká je podstata prosby. A to ještě neumí ani mluvit. Takže když zase o něco víc dospějí a naučí se i mluvit, principu prosby by měly tuplem rozumět. Věkem to tedy rozhodně není. Ve skutečnosti je to tím, že tyto děti se kvůli nesprávnému přístupu jejich rodičů prosit prostě nenaučí.

Ať už dítko není z jakéhokoli důvodu vedeno k tomu, že má náležitě prosit, obvykle to u něj pouhým neprošením nekončí. Dříve či později si totiž začne nárokovat na to, že mu bude patřičně vyhověno. A běda, když hned někdo nepřiskočí a ten pomyslný střevíček mu nezaváže. Je uražené, pláče, dělá naschvály, či tropí všelijaké scény.

A aby toho nebylo málo, tak navíc ještě obvykle dochází i k tomu, že takto obskakované dítě to, že mu druhý automaticky vyhoví, začne brát jako projev lásky k němu. A jakmile se někdo tak nechová, bere to, že ho ten druhý nemá rád a samo ho pak nemívá rádo, či dokonce ho nesnáší.

Jinými slovy, takové dítě má v této oblasti pošramocené vnímání, stejně jako tomu měla pyšná princezna. Stejně jako ona je v tomto ohledu rozmazlené a těžko si nechá vysvětlit, že chyba není na straně toho, kdo mu nevyhověl. Že chyba je na jeho straně, protože nepoprosilo.

Pro takto vychovávané dítě je cizí princip, že když po druhém něco chce, má v první řadě poprosit. A nemá to být prosba jenom na oko. Má to upřímná prosba. A že když už poprosí, tak si rozhodně nemá nárokovat na splnění jeho prosby. Že druhý také může jeho prosbě nevyhovět.
S takovým dítkem obvykle bývá potíž a stejně jako pyšná princezna musí dostat náležitě za vyučenou, aby začalo náležitě prosit, aniž by to bralo úkorně.

Vraťme se tedy k dětem, které jsem zmiňovala na začátku tohoto článku. Ani jedno z nich nepoprosilo. Všechny pouze vyslaly signál o jejich požadavku a jejich maminka ho automaticky vyplnila.

Správně to mělo být tak, že maminka nejdříve měla počkat, až dítko upřímně poprosí. A důležité je i to, aby dítě náležitě pojmenovalo, oč vlastně prosí. Prosba typu: „Pastelky, prosím.“ opravdu není to pravé ořechové.

A jestliže rodiče výchovu v tomto ohledu, byť nevědomky, zanedbali a dítě je už zvyklé neprosit, mohou mu na začátku názorně napovědět, co se po něm chce.

Když už dítě poprosí a není to pouze jen na oko zabalený povel, je na rodiči, aby následně zvážil, zda prosbě vyhoví, či ne. Není totiž výchovné každé prosbě dítěte vyhovět. Obzvlášť když dítě začíná proseb zneužívat, protože přišlo na to, že když poprosí, rodič jeho prosbě neodolá a splní mu, co mu na očích vidí. Vždyť přece tak pěkně prosí.

Pro úplnost ještě musím zmínit jednu věc. Pokud je to na místě, dítě se má snažit danou věc nejdříve udělat samo. A rozhodně by to neměla být snaha, aby se takzvaně neřeklo. Až když to zkusí a opravdu mu to nejde, tak teprve pak by mělo poprosit o pomoc.
A jestliže se dané věci dítko ještě učí, tak je dobré mu nejdříve pomoct radou, jak to má udělat, případně mu to ukázat. Pak je však důležité dítě nechat to udělat samo. Ne hned přiskočit a udělat to rovnou za něj.

Co k tomu říct na závěr?
Nechcete-li ze svého dítka vychovat pyšnou princeznu, či pyšného prince, zaměřte se na to, jak vám, ale i ostatním, o něco říká. Zda jenom neoznamuje, co po vás chce. Na povely typu „Potřebuju…“, „Chci…“, „Mám hlad (žízeň).“, „Je mi zima (teplo).“, „Nejde mi to.“ a podobně rozhodně nereagujte tak, že hned přiskočíte a dítě obsloužíte.

Na takový požadavek můžete klidně zareagovat slovy: „A co já s tím?“ A možná budete udiveni, co vám na to vaše dítko odpoví. Nejednou jsem zažila, že odpověď rodiče nemile zarazila. Dítě totiž projevilo, jak to má uvnitř ložené a moc dobře se to zrovna neposlouchalo…