Jeden den bez lhaní

Všichni víme, že lhát se nemá a že lež má krátké nohy.
Učí nás to doma. Učí nás to ve škole.
Přesto se toho málokdo drží.

Lidé ke mně na konzultace obvykle chodili s tím, že potřebovali vyřešit nějaký problém. Když se jim to zdárně podařilo, nejednou mi pak položili otázku, na co by se ve svém životě měli dál zaměřit, co by měli změnit. Pokud to bylo vhodné, tak jsem jim doporučila, aby vyzkoušeli jeden den nelhat.

Většina z nich na tuto moji radu okamžitě zareagovala, že oni nelžou. Tudíž je zbytečné, aby něco takového zkoušeli. Tak jsem jim vysvětlila, že takovou zkouškou nemají co ztratit. Buď se utvrdí v tom, že jsou skutečně pravdomluvní a mohou mít ze sebe hezký pocit. Nebo se ukáže, že se mýlí a alespoň dostanou odpověď na svoji otázku, v čem by měli na sobě zapracovat. Tato slova u nich obvykle zavážila a oni souhlasili s tím, že jeden den bez lhaní vyzkouší.

Když mi pak následně vyprávěli, jak tento jejich test dopadl, téměř všichni došli ke stejnému výsledku. A to, že byť si mysleli, že nelžou, nakonec přišli na to, že tomu tak není. Sice v zásadních věcech opravdu téměř nelhali. Ale ve zdánlivě nedůležitých, mnohdy až malicherných věcech zalhali poměrně často. A k jejich údivu to obvykle udělali zcela automaticky. A v neposlední řadě se ukázalo, že tyto naučené reakce měli hlavně doma – u partnera a dětí.

Dle jejich slov typickým příkladem lhaní dětem bylo to, že si takzvaně na tajnačku vzali třeba před večeří něco sladkého, a přitom to samé svému dítěti zakazovali. Když jejich dítko zjistilo, že mají něco v puse a zeptalo se jich, co jedí, jednoduše mu zalhali, že nic a dělali, že mají ústa prázdná.
Nebo když se jich dítě zeptalo na něco, co oni neznali, automaticky, jak se říká, nepřiznali barvu a dítě odbyli slovy typu: „Stejně bys tomu nerozuměl.“, nebo: „Na to jsi ještě malý.“ Přitom to nebyla pravda.

Někteří mí klienti ve svém poznání šli ještě hlouběji – přišli na to, že sice vyloženě nelhali, ale skutečnou pravdu před dítětem zamlčeli. Typickou situací, kdy se takto chovali, bylo, když dítě za nimi přišlo, aby si s ním šli hrát. Jim se však z nějakého ne zrovna pádného důvodu nechtělo. A tak to zahráli do autu tím, že rychle vymysleli, co dítko ještě všechno nemá hotové, tudíž si nemohou spolu hrát a podobně.

Ze svých dlouholetých zkušeností vím, že rodiče svým dětem lžou ze dvou nejčastějších důvodů. To se ostatně projevilo i u zmiňovaných situací.

První důvod je ten, že se rodič bojí říct pravdu, aby nevyšla najevo jeho nedokonalost a dítě si ho pak nepřestalo vážit. A tak se snaží zamaskovat, že mlsá sladkosti před jídlem, že něco nezná, že se mu něco nepovedlo a má pocit, že dítě na jeho lživé výmluvy nepřijde. Jenomže opak je pravdou. Dítě moc dobře vycítí, že rodič se snaží svoji chybu, či neznalost zakrýt a odmítá se k tomu přiznat. A právě kvůli tomu začne rodič v očích dítěte klesat. Ne kvůli tomu, že udělal něco špatně, nebo že něco nezná. Ale kvůli tomu, že to odmítá uznat a ještě k tomu lže.

Přistihne-li se tedy rodič, že svému dítěti lže, aby neztratil svoji autoritu, či svůj domnělý obraz dokonalosti, tak by si měl uvědomit, že tímto počínám si autoritu nezíská, ani dlouhodobě neudrží. Ve skutečnosti to totiž dopadne presně naopak. Dítě si ho právě za jeho zatloukání a všelijaké vymlouvání přestane vážit.

Ono totiž není tak podstatné, jakou člověk chybu udělal. Podstatné je to, jak se k oné chybě postaví. Jestliže tedy někdo už nějakou chybu udělá, má ji uznat. A je-li to na místě, má se i náležitě omluvit a následně se z dané chyby poučit.
A tímto pravidlem by se měl řídit i rodič. Jedině tak dá svému dítěti ten správný příklad a bude pro něj skutečnou autoritou, které si může vážit.

Druhým nejčastějším důvodem, proč rodiče svým dětem lžou, je to, že rodič by musel nahlas vyslovit něco, o čem moc dobře ví, že je to samo o sobě špatně a že by tím dítěti ublížil.
Například: „Nechci si s tebou hrát, protože mě hraní nebaví a ani ty mi nestojíš za to, abych tu svoji nechuť překonal.“

V takovémto případě není na místě onu pravdu dítěti říct. Pro rodiče to však má být závažný impuls k tomu, aby se náležitě a co nejdříve změnil. Avšak nejeden rodič místo toho, aby na sobě zapracoval, se raději zabývá tím, jak jeho nesprávné naladění co nejlépe zamaskovat. A vůbec si nepřipouští, že dříve či později to z něj jeho dítě vycítí a stejně mu tím nakonec ublíží.

Lidé, kteří si na můj popud vyzkoušeli jeden den bez lhaní, mi také popisovali, jak se často přistihli při tom, že v některých chvílích naučeně zalhali i svému partnerovi.
Typicky to bylo třeba při otázce: „Co ti je?“, kdy automaticky odpověděli: „Nic.“ Přitom to však nebyla pravda. A zalhali jenom proto, že se jim o tom nechtělo s jejich polovičkou mluvit.

Co by se však stalo, kdyby i v tuto chvíli řekli pravdu?
Vysvětleme si to na konkrétním příkladu.

Manžel vidí, že jeho žena není ve své kůži. A tak se jí zeptá: „Co ti je? Dneska jsi nějaká přešlá.“
Žena mu tentokrát nezalže a popravdě odpoví: „Trápí mě jedna věc. Ale nechce se mi s tebou o tom mluvit, protože při takových hovorech jsi na mě akorát tak protivný.“
Tím, že žena nahlas vyřkla, co se v ní děje, dala svému manželovi šanci se k tomu vyjádřit.

V zásadě pak mohou nastat dvě situace.
První z nich je ta, že manžel třeba zareaguje slovy: „Jsem protivný, protože při takových hovorech jsi na mě taky protivná.“
Ženu to zaskočí – něco takového ji vůbec nenapadlo. Zeptá se tedy manžela, v čem konkrétně na něj bývá protivná a on ji to začne popisovat.

Popovídají si o tom a žena nakonec zjistí, že se mýlila a manželovi křivdila. Myslela si totiž, že její trápení ho nezajímají a hovory o nich ho vysloveně obtěžují, a proto býval na ni protivný. Ve skutečnosti to ale tak není a ženě se uleví. A kromě jiného se s manželem ještě domluví, že ode dneška si budou říkat, když jeden z nich bude na toho druhého protivný.

Na této situaci je hezky vidět, že kdyby žena nebyla upřímná a zalhala by, nedozvěděla by se pravdu. Zbytečně by se trápila a viděla by manžela v horším světle, než tomu skutečně bylo. A její manžel by si zase mohl myslet, že ona mu nechce o svých trápeních říkat, protože si ho nechce k sobě pustit. A tak by se sami sobě začali odcizovat, což by jejich vztah neblaze poznamenávalo.

Proto je v partnerství potřeba být upřímný a vše si navzájem říkat. A nejenom to. Je důležité si o věcech do hloubky povídat, sebekriticky si vzájemně naslouchat a zvažovat, kdo vlastně má pravdu. A pokud dotyčný zjistí, že se zmýlil, měl by svůj omyl uznat a postavit se k němu čelem.

Druhá varianta, která by mohla nastat, už není tak příznivá.
Manžel na slova jeho ženy, že si s ním nepovídá, protože je na ni protivný, zareaguje něco ve smyslu: „Ježíš, co zase máš. Ty musíš pořád něco řešit. Že já vůl se tě na něco vůbec ptal.“ A naštvaně odejde a třískne za sebou dveřmi.

Touto reakcí manžel vyšle jednoznačný signál, že se o některých věcech nehodlá bavit a odmítá je řešit. Jenomže takovéto chování bude jejich vztah akorát tak ničit. A pokud se onen muž bude takto chovat dlouhodobě, nebo podobně zareaguje v opravdu závažné věci, pak přichází moment, kdy jeho žena by se měla pravdě podívat do očí a náležitě se podle ní zařídit.
To ale mnoho lidí odmítá. Bojí se, že by pak ve svém životě museli něco změnit, a to se jim nechce. A tak onu pravdu raději ani nevysloví nahlas a dělají, jako že neexistuje.

Tací lidé ovšem opomíjejí jeden důležitý fakt. A to, že neupřímnost a lež vždy staví mezi partnery různě velikou propast, která je od sebe zákonitě oddaluje. Přitom lidé často bědují, že by si tak přáli najít svoji spřízněnou duši a že se jim to nedaří.
Jak si však mají spřízněnou duši najít, když si sami svými lžemi a neupřímnostmi mezi sebou staví ony neviditelné propasti?

Člověk svému partnerovi nemá lhát a ani nemá vůči němu být neupřímný. Partneři, kteří si lžou a nejsou vůči sobě upřímní, nikdy nemohou být spřízněnými dušemi. To se prostě vylučuje. Proto je potřeba se držet pravdy a pojmenovávat ji. A to i tehdy, když není zrovna příjemná. Buď to partneři mezi sebou dokáží vyřešit a jejich vztah může dobře fungovat. Nebo vyplave na povrch pravda o tom, že se jim to nedaří. Ale i to je dobře – alespoň se ukáže, na čem jsou a mohou se podle toho zařídit. Nejhorší je, když člověk ve vztahu zůstává za cenu lhaní, ať už partnerovi, či sama sobě. Oboje nikdy nekončí dobře.

Ať se to lidem líbí, nebo ne, tak pravda je základním kamenem pro dobrý život. A tomu, kdo lže druhým, či si nalhává sám sobě, se v konečném důsledku nepovede dobře. Proto jsem zmiňovaným lidem doporučovala, aby si vyzkoušeli jeden den nelhat a takzvaně si nalili čistého vína.

A co vy? Také si uděláte jeden den bez lhaní?

Upozornění:
Článek obsahuje moje osobní poznatky a zkušenosti. Veškerá doporučení v něm nelze považovat za odborné rady.

Nejčtenější články