Lidé většinou chtějí být dobří.
Ne všichni si ale pod tímto pojmem představují to samé.

Paní Eva dneska navečer čeká návštěvu – přijdou její dobří známí. A tak se rozhodla, že jim jako překvapení upeče kachnu na pomerančích, kterou si od ní pochvalují a mají ji rádi.

Na přípravě kachny si nechává obzvlášť záležet. Kachnu během pečení pečlivě polévá vypečenou šťávou s pomeranči, aby nebyla vysušená a natáhla do sebe co nejvíce chuti. A teď už zbývá jenom upéct kůrčičku pěkně dozlatova. Ještě předtím ale paní Jana kousíček masa pro jistotu ochutná. Maso je křehké a chutná výborně. Má z toho radost a už se těší na to, až kachnu bude svým známým servírovat. Určitě ji budou chválit, jak se jí povedla a jaká je dobrá kuchařka.

Pan Karel si vzal hrablo a ještě před snídaní šel uklidit sníh na chodníku před jejich rodinným domkem. Skoro celou noc sněžilo a venku je pořádná sněhová nadílka. Pan Karel sníh systematicky odhrabává, aby chodník odhrnul po celé jeho ploše a ani kousek nevynechal. A na kraji chodníku z odhrnutého sněhu dělá vzhledné hromádky, aby to i hezky vypadalo.

Když už má hotovo, ještě se pozorně rozhlédne, jak jsou na tom sousedi. Ti sníh buď ještě neuklidili vůbec, nebo ho uklidili jenom tak halabala. Kdy uprostřed chodníku udělali pěšinku, která byla tak úzká, že se jí sotva dalo projít. Když to pan Karel vidí, má radost, že on už sníh odhrabal a že to ani neodbyl jako ostatní. V duchu se pak notnou chvíli zaobírá tím, že sousedi si toho určitě všimnou a budou si říkat, jaký je pracant a jak je dobrej.

Čtrnáctiletý Filip si uklidil svůj pokoj. Všechny věci dal na své místo, pak vzal lux a pořádně vyluxoval. A nakonec ještě utřel prach. Když měl hotovo, jde za maminkou, aby jí oznámil, že si to může jít zkontrolovat. Cestou jde okolo pokoje jeho staršího bratra, který také dostal za úkol si ve svém pokoji uklidit. Bratr sedí za počítačem a je vidět, že si uklidil pouze rozházené věci a ostatní nepořádek neřešil. Filip se zaraduje a v duchu se těší na to, jak maminka ho bude bratrovi dávat za vzor a jak ho bude vychvalovat.

Tři rozdílné situace, a přesto mají jedno společné.
Všichni tři aktéři si při dané činnosti nechali záležet, aby výsledek byl co nejlepší. A někdo by mohl říct, že není divu, že se těšili, až je někdo pochválí, že si to jednoznačně zaslouží.

Avšak ve skutečnosti si takovou pochvalu rozhodně nezaslouží. A víte proč?
Protože úmysl, se kterým to dělali, celé jejich snažení značně pokazil.
Oni to nedělali pro dobro samotné. Oni to dělali proto, aby v očích druhých byli za dobrého. Aby je, obrazně řečeno, poplácali po ramenech se slovy: „Jsi dobrej.“
A v tom je diametrální rozdíl. 

Vraťme se teď k našim třem aktérům a pojďme si ukázat, jak by to vypadalo, kdyby ony činnosti dělali pro dobro samotné.

Paní Jana by také měla radost, že se jí kachna povedla a také by se těšila na to, až ji naservíruje svým známým. Ale viděla by za tím zcela něco jiného. Těšila by se na návštěvu samotnou a chtěla by, aby se u ní cítila hezky. A tak by svým přátelům připravila jejich oblíbenou kachnu. Chtěla by, aby se u ní dobře najedli a ještě si u toho pochutnali.

Jinými slovy řečeno, paní Jana by tu kachnu nepřipravovala pro pochvalu, se kterou už dopředu počítala, či si ji dokonce přímo nárokovala. Dělala by to pro dobro samotné. Chtěla by, aby se dobře zhostila role hostitelky, aby ze své strany vytvořila hezké podmínky, aby se u ní návštěva mohla cítit dobře.
Cítíte v tom ten rozdíl?

A co myslíte? Kdyby známí paní Jany znali, že jim ve skutečnosti kachnu upekla jenom proto, aby ji následně opěvovali, těšili by se k ní na návštěvu a s chutí by se do té kachny pustili? A ještě k tomu by ji chválili?
Já osobně bych k takovému člověka dobrovolně na návštěvu raději ani nešla. Nechtěla bych být „nástrojem“ jeho dokazování, jak je dobrej.

A jak by to bylo u pana Karla, kdyby sníh odhrabával pro dobro samotné? Zase by neřešil, co na jeho práci řeknou jeho sousedi, jestli v jejich očí bude za dobrého. Prvořadé by pro něj bylo chodník uklidil tak, aby se po něm lidem dobře chodilo. Aby někdo neuklouzl, či si nějak neublížil. Právě proto by také chodník uklidil hned po ránu, třeba ještě před snídaní. A rozhodně by to takto časně nedělal, aby byl pokud možno první a zase tím získal další benefit v tom, jak je dobrej. A když už by se rozhlížel, jak ostatní mají chodníky uklizené, dělal by to pouze ze starostlivosti, aby se tam někdo případně nezranil.

A teď, kdybyste znali, z jakého popudu pan Karel tak časně ráno a tak pečlivě odhrabává sníh, brali byste si ho vzor? A ještě byste ho za to, byť třeba jen v duchu, chválili? Takové chování spíš člověka naštve. A nutno podotknout, že zcela oprávněně. Jak se říká, je to faleš jak vyšitá.

A podobné by to bylo i u Filipa. Ten by, kdyby uklízel pro dobro samotné, uklízel se zcela jiným naladěním. Věci by si dal na své místo proto, aby se o ně dobře staral a nepoškodily se. A ne pro to, aby svoji maminku pokud možno ohromil. Luxoval by a utíral by prach, aby nebyl ve špíně a mohl se ve svém pokoji cítit dobře. Nepořádek by mu prostě vadil, a proto by si rád uklidil. A rozhodně by to nedělal kvůli tomu, aby ho jeho maminka vyzdvihovala, byl v jejích očích za toho dobrého a měl navrch nad svým bratrem.

Je tedy „být dobrý“ a „být dobrej“ – jsou to dvě zcela rozdílná naladění.
První naladění je, že člověk chce být dobrý člověk a chce okolo sebe šířit ryzí dobro. A dělá to pro dobro samotné. Zatímco při druhém naladění dotyčný sice také dělá dobro, ale dělá ho proto, že chce sobě či druhým dokázat, jak dobrý je a chce sklízet vavříny. Takový člověk tedy okolo sebe nešíří skutečné dobro, ale jakési falešné pseudo-dobro.
První naladění je dobře a druhé ne. Proto jsem je od sebe odlišila tím, že první je spisovně a druhé ne.

Problém je však v tom, že ten, kdo chce „být dobrej“ se může navenek chovat zcela stejně jako člověk, který chce „být dobrý“.

Jak to však člověk má rozeznat?
První krok je ten, že je potřeba si uvědomit, že tato dvě různá naladění vůbec existují a je potřeba si na to dát pozor.

Druhý krok se odvíjí od toho, u koho chcete takové chování odlišit.
Pokud to chcete rozlišit u sebe, je to samozřejmě jednodušší. Stačí v sobě zapnout sebereflexi společně s uznanlivostí a pokládat si následující otázky.
Proč to vlastně dělám? Čeho tím chci dosáhnout?
Zaobírám se už dopředu tím, co na to řeknou ostatní, jestli mě za to budou chválit, či vyzdvihovat?
Když bych nepočítal s tím, že mě budou chválit, budu to vůbec dělat?
Musím podotknout, že ona chvála nemusí být nutně vyslovena nahlas. Stačí, když si dotyčný myslí, že ho druzí oceňují uvnitř.

Chcete-li takovéto chování rozlišit u druhého, tak to už je trochu komplikovanější. Jak se říká, druhému do hlavy nevidíš.
V tomto případě vám pomůže čas. Je potřeba si uvědomit, že člověk, který chce být dobrý, nic nepředstírá – chce být dobrý doopravdy a chová se tak kontinuálně. Zatímco člověk, který chce být dobrej, ten si na dobrého jenom hraje. A vězte, že předstírání se časem vždycky projeví.
A hodně vám může napovědět i to, jak moc se dotyčný takzvaně třese na pochvalu. Člověk, který chce být opravdu dobrý, toto rozhodně nedělá.

Na začátku tohoto článku jsem vám možná udělala chutě na dobrou, dokřupava upečenou kachnu. Vězte však, že kachna upečená pro dobro samotné vždy chutná mnohem víc, než kachna připravená jenom proto, aby kuchař byl za dobrého. První kachna je pečena s opravdovou láskou, ta druhá pouze s předstíranou. A v tom je velký rozdíl. A tak je to se vším. Proto si, obrazně řečeno, hlídejte, jaké kachny vy pečete druhým a jaké pečou oni vám. Podle toho vám bude chutnat i život samotný…

Upozornění:
Článek obsahuje moje osobní poznatky a zkušenosti. Veškerá doporučení v něm nelze považovat za odborné rady.