Základní pravidlo udržování pořádku

Jedním z nejčastějších důvodů domácích neshod, ať už mezi partnery, nebo mezi rodiči a dětmi, je nepořádek.

Přitom udržet si doma pořádek nemusí být nic složitého, či náročného. Jen je potřeba dodržovat určitá pravidla.

Dnes se zastavme u základního pravidla pro udržování pořádku. A tím je „Vracej věci na své místo.“

Byť se toto pravidlo jeví jako velmi jednoduché, hodně lidí s jeho dodržováním má problém. A není to jenom kvůli tomu, že by se jim věci na své místo primárně vracet nechtělo. Problém bývá i v tom, že daná věc své konkrétní místo, kam se má uklízet, buď ani nemá. Anebo ho má, ale z různých důvodů je nevhodné, což člověka od uklízení akorát tak odradí.

Nejlepší bude, když vám to vysvětlím na nějakém příkladu. A chci podotknout, že tento příklad jsem si takzvaně nevycucala z prstu. Takovou, či obdobnou situaci jsem zažila, a bohužel ne jednou.

Pětiletá Eliška přijde domů s maminkou ze školky. Eliška si zuje boty a nechá je pohozené za dveřmi. Když to maminka po chvíli zjistí, začne Elišce spílat, že už toho má plné zuby. Vždyť je to takhle den co den. Že je taková nepořádnice a ať si je kouká uklidit.

Eliška tedy jde, vezme boty, otevře botník a snaží se je vrátit na své místo. Problém je však v tom, že její polička v botníku je již malá. Když byla Eliška menší, všechny botky se jí tam bez problémů vešly. Teď, jak jí nožka povyrostla, už se tam vměstnají jen tak tak. Aby tam všechny šly naskládat, chce to určitou zručnost. Tu však ještě Eliška nemá, což si její maminka bohužel neuvědomila.
A tak se Eliška snaží boty nějak naskládat na sebe. Jenomže jí to moc nejde a boty jí padají ven. Takže to nakonec vyřeší tak, že tam boty na sílu zatlačí a rychle zavře dvířka. Když pak navečer tatínek přijde domů, otevře botník, Elišky boty na něj vypadnou a ona dostane vynadáno.

Elišky boty sice mají určené místo, kam patří. Ale toto místo je pro malou Elišku nevhodné. A jejím rodičům zcela uniká fakt, že Eliška by si svoje boty sama od sebe i uklízela. Jenomže když si představí, jak jí to zase nepůjde, raději od toho upustí a nechá boty na zemi.

Z tohoto příkladu jednoznačně vyplývá, že pokud chcete, aby vaše děti uklízely, musíte jim proto vytvořit vhodné podmínky. Bez toho to prostě nejde.
Ovšem toto neplatí jenom pro děti. Ze stejného důvodu věci neuklízejí mnohdy ani dospělí.

Jako třeba pan Jaroslav, který si právě pořídil novou šatní skříň. Hezky si do ní naskládal všechno své oblečení. Trička a svetry si však musel uložit do vysokých komínků. Skříň má uvnitř nesmyslně vysoké poličky, a tak to vyřešil tímto způsobem. A pokaždé, když si chce vzít tričko či svetr, které nejsou zrovna navrchu, příslušný komínek si rozbije a musí ho poskládat znovu. Nějakou dobu to pan Jaroslav vydrží dělat. Až jednoho dne mu dojde trpělivost, naštve se a trička i svetry už nechá rozházené.

Tím to ale nekončí. Nepořádek ve zmiňovaných poličkách ho začne svádět k tomu, že si postupem času přestane uklízet oblečení i v ostatních částech skříně. Z jeho pohledu už je to stejně jedno. A tak pan Jaroslav začne mít ve skříni značný nepořádek a v očích druhých bude za bordeláře.

Jenomže za neuklizenou skříní pana Jaroslava nestojí jeho neochota uklízet. On si jen špatně uspořádal skříň. Vždyť by stačilo, aby si do skříně třeba přidělal další poličky. Pak by měl komínky s oblečením menší, trička i svetry by si mohl brát bez problémů a lépe by se mu tak ve skříni udržoval pořádek.

Chcete-li tedy dodržovat ono pravidlo „Vracej věci na své místo.“, hodně si to můžete usnadnit tím, že věcem vyberete vhodná místa, kam je budete uklízet.
Ne vždy se to však lidem daří a bohužel v tom často chybují.

Jak tedy vhodné místo na ukládání věcí má vypadat?

Takové místo má být určeno konkrétně a rozhodně nestačí prohlásit: „Šroubovák patří do dílny.“ To je příliš obecné určení. A pak to nejednou končívá tak, že když někdo jde onen šroubovák uklidit, položí ho tam, kde je zrovna místo, kde je to nejblíž, kde to dá nejméně práce a podobně. Šroubovák tak skončí někdy na ponku, jindy na poličce, nebo na židli – každý ho „uklidí“ po svém.

A pokud už je to takto zavedené, většinou se do dílny stejným způsobem uklízí nejen šroubovák, ale i ostatní věci. Takže je tam „věčný“ nepořádek a „pořád“ se tam něco hledá. A i když se tam jednou za čas pořádně uklidí, po krátkém čase je tam znovu nepořádek. Bodejť by ne, když nikdo pořádně nezná, co kam patří. Proto je potřeba věcem určit konkrétní místo. Například šroubovák patří do dílny nad ponk, do třetí poličky vlevo.

Vybrané místo má být také pokud možno stálé a nemělo by se často měnit, jako je tomu v následující situaci.

Paní Nová řekne svému čtyřletému synovi: „Honzíku, ukliď si to ‚Člověče nezlob se‘.“
„Ale já nevím kam?“ odpoví Honzík.
Paní Nová se na něj rozzlobeně podívá a v duchu si pomyslí, že už jí to snad dělá naschvál: „No, kam asi? Do pokojíčku přece! Tam, co bylo posledně.“

Honzík jde do pokojíčku a přemýšlí, kde asi tak to „Člověče nezlob se“ mohlo být naposledy. Dost často se to totiž mění. I maminka ho dává na různá místa. Někdy bývá na poličce, jindy v šuplíku pod postelí a taky už bylo na stole. Honzík si s tím nezná rady, protože z pokojíčku ho tentokrát neodnesl on, ale jeho bráška. Nakonec ho tedy položí na stůl a vrátí se za maminkou.

Když to paní Nová posléze zjistí, začne mu nadávat, proč tu hru jaksepatří neuklidil. Bohužel si neuvědomila jednu důležitou věc. Jak měl Honzík „Člověče nezlob se“ pořádně uklidit, když nemá svoje stálé místo?

Dané místo má být i vhodně uzpůsobené. A rozhodně by to nemělo vypadat následovně.

Paní Klára se dneska rozhodla uklízet a jde do technické místnosti. V této místnosti jsou kromě pračky i regály se vším možným, včetně úklidových prostředků, které bude potřebovat. Když vidí, jaký je v nich nepořádek, zhluboka si povzdychne. V regálech jsou jen tak halabala poskládané úklidové a prací prostředky. Mezitím je rozházená domácí lékárnička, žehlička, kuchyňský robot, příruční vysavač, prázdné zavařovací sklenice a všelijaké drobnosti jako čistící krém na boty, svíčky, věci do auta. Jsou to všechno věci, které s manželem neznali, kam pořádně dát, a tak skončily tady.

Je sice pravda, že na začátku všechno hezky uspořádali. Dokonce vše tematicky vyskládali podle toho, na co to slouží. Jenomže jak jsou regály hluboké, špatně se v nich něco hledá. A tak s manželem pokaždé, když něco potřebují, ostatní věci opakovaně přendávají sem a tam a pak z toho vzniká takovýto nepořádek.

Proto je potřeba dané místo uzpůsobit tak, aby tam věci byly přehledně uložené. Paní Klára s manželem mohli do regálů dát třeba nějaké plastové boxíky. A to nejlépe průhledné, aby bylo vidět, co v nich je. A když by průhledné neměli, tak je měli na viditelném místě popsat, co v nich je, aby se v nich dobře orientovali.

Kromě toho boxíky s věcmi, které nepotřebují tak často, by mohli uložit dozadu do poliček. A před ně si mohli dát věci, které potřebují častěji. Na toto uspořádání lidé také nejednou zapomínají. A pak se zbytečně musí komplikovaně prohrabávat k tomu, co potřebují a vzniká tak nepořádek.

Nebo paní Klára s manželem místo boxíků mohli použít i nějaké dělící přepážky, organizéry, vestavné boxíky se šuplíčky a podobně. Na trhu je toho všeho velký výběr a lze to pořídit i za rozumné ceny.

Když si člověk takto dané místo šikovně přizpůsobí a uspořádá, tak se v něm pak daleko lépe udržuje pořádek.
Ostatně toto platí třeba i pro šuplíky v kuchyňské lince, či v pracovním stole. I v těch často bývá nepořádek jenom proto, že se tam věci ukládají takzvaně bez ladu a skladu.

Mějte také na paměti to, že místo pro uložení věcí, které používáte častěji, musí být dobře přístupné. Pokud tomu tak není, opět je to pomyslné házení klacků pod nohy v dodržování pořádku.

Stejně jako tomu bylo u jednoho pána. Ten si mi ztěžoval na to, že se s manželkou opakovaně dohadují kvůli tomu, že si neuklízí svoje sportovní věci a mívá je někde pohozené. Onen pán pravidelně dvakrát, někdy i třikrát, do týdne hrál volejbal. Na tašku s volejbalovými věcmi mu manželka vymezila sice stálé místo, ale bylo až v úplně horním fochu ve skříni v předsíni. Bylo to tak vysoko, že tam nedosáhl. Takže když si tašku chtěl vyndat, či ji tam vrátit, musel si stoupnout na židli, kterou si musel donést z kuchyně.

Ten pán mi vyprávěl, že kdyby si tu tašku musel brát a uklízet jenom vždycky, když má trénink, že by to ještě možná dal. Ale že tam musí lézt daleko častěji. Když přijde z tréninku, některé věci si dává vyvětrat na balkon, jiné zase jdou na vyprání. Takže nejdřív musel uklidit samotnou tašku. Pak musel znovu lézt nahoru, když si uklízel vyvětrané věci z balkónu a pak ještě jednou, když už měl věci vyprané.

Takto to šlo pořád dokola, až jednoho dne toho měl akorát tak dost. A teď to dělá tak, že oblečení na volejbal si vždycky někde schraňuje na jedné hromádce a tu si pak, když jde na trénink, uloží do tašky. Že to prostě všechno udělá při jednom. Jenomže to se nelíbí jeho manželce, která si nenechá vysvětlit, že to není o tom, že by si ty věci nechtěl uklízet. Ale že je to kvůli tomu, že odmítá pořád někam lézt jak opice.
Onen pán mi ještě povídal, že když si tu tašku zkoušel dát na jiné přístupnější místo, tak mu ji žena zase vrátila nahoru zpět s tím, že mají doma málo místa a akorát tam překáží. A že mu trochu té rozcvičky nezaškodí…

Když hledáte místo pro věci vašich malých ratolestí, tak kromě výše uvedených podmínek berte v potaz i věk dítěte a jeho dovednosti. Na to rozhodně nezapomínejte. Rodiče totiž často svým dětem uspořádají věci tak, aby to vyhovovalo jim jako dospělým, nebo aby to bylo esteticky hezké. Ale už neberou v potaz to, že pro dítě to může být absolutně nevhodné.

Nejednou jsem viděla dětičky, jak zápasí s tím, když si chtějí vzít nějakou hračku, nebo ji pak mají zase uklidit zpět. Kdy třeba musí lézt takzvaně po horánkách, aby si vzaly svoji oblíbenou hru, kdy je to mnohdy už i nebezpečné. A to jenom proto, že hra je vystavená nahoře na nábytku, aby to vypadalo hezky. Nebo když si například chtějí vzít nějakou knížku vzadu z poličky, tak na ně popadají další věci. A pak se není čemu divit, že děti danou hračku už ani nemají tendenci uklidit zpět a raději ji položí na přístupnější místo. A to jen proto, aby se znovu nemusely potýkat s různými komplikacemi a překážkami, kterým jim rodiče, byť nevědomky, nachystali…

Po přečtení těchto mých řádek možná někomu vytane na mysli, proč o tom píši, že je to zcela zbytečné. Vždyť kdo by neznal, jak si má správně uspořádat své věci, aby se dobře uklízely.
Ano, teoreticky to zná většina lidí. Ale ne všichni to tak i dělají. A pak bohužel nejednou dochází k tomu, že dotyčný člověk ať se snaží, jak se snaží, stejně se mu pořádek nedaří udržet. A tak jednoho dne nad sebou pomyslně zalomí hůl, začne se považovat za beznadějného nepořádníka a udržování pořádku jednoduše vzdá. Anebo ho takto „onálepkuje“ někdo druhý.
Kolikrát jsem toto zažila.

Proto když zjistíte, že vy, nebo někdo druhý, nemá tendenci vracet své věci na místo, zamyslete se nad tím, co za tím doopravdy stojí. Nemusí to okamžitě znamenat, že dotyčný je sám o sobě bordelář a uklízet se mu prostě nechce. Mnohdy je to způsobené právě tím, že onen člověk vlastně pořádně nezná, kam dané věci má uklízet. Anebo to sice zná, ale z nějakého důvodu je to místo nevhodné a odrazující. A pokud právě toto je tím pravým důvodem neuklízení věcí, není nic jednoduššího než dané místo změnit, nebo ho lépe uzpůsobit. Tak málo mnohdy stačí.

Tím však určitě neříkám, že když věcem doma najdete příhodná místa, automaticky to s sebou přinese to, že je tam všichni, včetně vás, budou dávat. To rozhodně ne. Vytvoříte tím ale vhodné podmínky pro to, aby tomu tak mohlo být.

A vězte, že když máte hezky uklizenou skříň, nebo šuplík ve stole, tak se vám, ale i druhým, tak jednoduše nebude chtít tam něco jen tak pohodit. Člověk v sobě většinou ucítí určitou zábranu. A když k tomu ještě přidá trochu sebedisciplíny, kdy si uvědomí, že v podstatě není žádný velký rozdíl mezi tím, když tu věc jen tak někam halabala položí a když ji pořádně uklidí, půjde to o dost snáz.

A malým dětem v tom můžete pomoci i tím, že jim řeknete něco ve smyslu: „Ondrášku, podívej tady je pastelka na zemi. Dej ji do košíčku k ostatním pastelkám, ať ji tam samotné není smutno. Pastelky jsou rády, když jsou všechny pohromadě, a ne někde poházené.“
Nebo: „Klárko, nenechávej tu panenku ležet na zemi a dej ji zpátky do kočárku. Vždyť tobě by se také nelíbilo, kdybys musela ležet na zemi a nemohla bys ležet ve své postýlce.“
Děti se svojí dětskou představivostí a vnímáním světa na toto slyší velice dobře.

Na závěr chci ještě podotknout jednu důležitou věc. Dodržování pravidla „Vracej věci na své místo“ by se nikdy nemělo zvrtnout do druhého extrému. Kdy se z člověka stane puntičkář a v případě, že věci nejsou na svém místě, ztrácí psychickou vyrovnanost. To už je stav úzkosti, kam by se to rozhodně dostat nemělo. I v této oblasti platí „všeho s mírou“.