Sluníčko

Přibývá lidí, kteří si všímají toho, že sluníčko není jako dřív. Místo žluté barvy má nepřirozeně bílou barvu. A jeho svit už nezalévá krajinu příjemným nažloutlým světlem, ale doslova ji ozařuje nepřirozeným bílým, jakoby ledkovým světlem…

Je ráno, venku svítá a paní Helena ještě spí. Když tu ji vzbudí oslňující bílý proužek světla, který se dere škvírkou v zatažených závěsech. Paní Helena otevře oči a první co ji napadne, že jí do okna svítí sousedovo auto. Soused si totiž nedávno koupil nové auto – bavoráka s takovými těmi moderními světly, které „šajní“ bílým bodavým světlem.

Paní Helena v duchu začne nadávat, co je to teď za divnou módu a který chytrák tahle světla vymyslel. Že dřív auta svítila přirozeným nažloutlým světlem, které ostatní řidiče i okolí tak neoslňovalo a ani nebolelo tolik do očí. Zato teď… Naštvaně vstane, rozhrne závěs, podívá se ven a pak si uvědomí, že to není auto. To takhle svítí sluníčko…

Paní Marta vyrazila na procházku. Byla polovina února a vypadalo to, že by se počasí mohlo umoudřit a po delší době by mohlo vyjít i sluníčko. A taky že jo. Sluníčko se jí opírá do zad a ona si lebedí, jak jí i přes černou péřovou bundu pěkně hřeje. Po chvíli však ucítí divný zápach – jako když se pálí umělotina. Rozhlíží se, odkud by to mohlo přicházet. Nic ale nevidí.

Jde dál a zanedlouho jí sluníčko pálí do zad natolik, že si sundá bundu. Když si ji přehazuje přes ruku, najednou si uvědomí, že ten divný zápach jde právě z její bundy. Přičichne si k ní a ucítí úplně ten stejný zápach, jako když si při žehlení nastaví na žehličce vyšší teplotu, než by měla a oblečení se pálí. Je z toho celá udivená a celou procházku jí vrtá hlavou, jak je to možné…

Pan Vladimír otevřel dveře na terasu, aby se tam jeho osmiletý pejsek Edík mohl jít vyhřívat na sluníčko. Edík hned vesele vyběhne na terasu a lehne si na své oblíbené místečko, kde se vždycky sluní. Jenomže za pár minut Edík odejde domů a zaleze si do pelíšku. Pan Vladimír přemýšlí, čím by to mohlo být. Vždyť takhle nezvykle se chová už od jara. Předtím sluníčko přímo vyhledával a teď? Vypadá to, jak když mu vadí. Pana Vladimíra napadne, že by možná měl s Edíkem zajít k veterináři, jestli mu něco není. Nerad by něco zanedbal.

Při večerním venčení pan Vladimír potká souseda, také pejskaře, který se se svým párečkem jorkšírů vrací z procházky. Dají se do řeči a pan Vladimír se mu svěří, že jeho Edík se chová divně a že si o něj dělá starosti. Soused mu hned začne přizvukovat, že jeho jorkšíři to mají úplně stejně. Dřív byli schopni se někdy i celé hodiny vyvalovat na sluníčku, ale teď se mu také vyhýbají. Že i z procházky, když svítí sluníčko, chtějí hned domů. A že to samé slyšel už od vícero pejskařů…

Takováto vyprávění od minulého roku slýchávám ze všech možných stran. A není se čemu divit. Sluníčko opravdu svítí jinak, než jak jsme byli zvyklí dřív. Vyzařuje bílé „ledkové“ světlo, které je absolutně nepřirozené a které je nepříjemné.
Všímá si toho čím dál tím víc lidí. A většina z nich si klade otázku, co se to vlastně s tím sluníčkem děje.

Se sluníčkem se neděje nic. To je pořád prakticky stejné. Problém je v chemickém „koktejlu“, který se poslední desetiletí dostává do zemské atmosféry. Ten již bohužel dosáhl takové podoby, že začal vytvářet jakousi chemickou clonu. A když touto clonou prochází sluneční paprsky, zjednodušeně řečeno, ztrácí své přirozené vlastnosti. A na zem pak dopadá ono nepříjemné „ledkové“ světlo a sluníčko se nám jeví jako bílé.

Stačí však, když vyrazíte na dovolenou někam do technologicky „zaostalejších“ zemí, kde tuto chemickou clonu v atmosféře ještě nemají. Tam jsou sluneční paprsky žluté jako dřív.
Tento fakt jenom dokazuje, že sluníčko se opravdu nezměnilo. Kdyby tomu tak bylo, i v těchto zemích by muselo být bílé, což není.

Lidé, kteří poslední dobou do takovýchto zemí vycestovali, mi nejednou vyprávěli, jak si všimli, že je tam jiné denní světlo. Že cítili pocit úlevy v očích, neměli je tak unavené jako tady u nás. A i celkově se cítili lépe než doma. A že to nepramenilo pouze z toho, že vypadli z každodenního stresu a byli na dovolené. Že to bylo něco jiného a jsou přesvědčení, že to souviselo s tím, že tam sluníčko bylo žluté jako dřív. A že když se vrátili domů, o to víc si uvědomovali, jak nepřirozené světlo tady máme.

Je mi jasné, že vás teď napadá, co s tím?

Určitě není na místě začít se sluníčka bát, zavřít se doma a nevycházet ven. To není to správné řešení. Tím byste si akorát ublížili.
Tak jako mnozí z vás už přijali určitá opatření třeba ohledně zhoršené kvality pitné vody, či potravin, tak i v tomto případě existují určité ochranné kroky, které jsou na místě.

Na vašem místě bych začala tím, že bych ve slunečných dnech začala nosit sluneční brýle. Sice jsem donedávna byla jejich odpůrcem – brala jsem je jako zbytečné zchoulostivování očí. Dnes je ale situace jiná a začínám je považovat za nezbytné.

Bílé „ledkové“ sluneční světlo totiž není pro oči přirozené a zbytečně je zatěžuje. To se projevuje tím, že oči jsou rychleji unavené. Lidé mi i často říkají, že denní světlo je doslova bolí do očí a mají tendenci je mhouřit.
Jestliže tedy zjistíte, že v daný den je bílé oslňující světlo, noste venku sluneční brýle. Uvidíte, jak se vašim očím uleví.

A pokud vám mohu poradit, zbytečně na těchto brýlích nešetřete. Sluneční brýle, které koupíte běžně v nějakém supermarketu, či drogerii obvykle nemají moc dobré filtry. Sice vašim očím poskytnou alespoň nějakou ochranu, ale pokud máte tu možnost, kupte si brýle, které mají skla s kvalitnějšími filtry.

Dalším opatřením, které vám mohu doporučit, je neopalovat se. Ostatně toto už mnozí lidé podvědomě, sami od sebe, začali dělat a opalování odbourávají ze svého života. A to často i ti, kteří se dřív byli schopni na sluníčku „smažit“ celé hodiny, jen aby získali bronz.

Tito lidé najednou zjišťují, že jim sluníčko nedělá dobře. A že ani toho kýženého bronzu se jim nedaří dosáhnout jako dřív, protože jejich kůže reaguje absolutně nepřirozeně. Buď jsou červení jak raci, anebo se naopak neopálí prakticky vůbec a zůstanou bledí, což se jim dříve nedělo.

I toto je způsobeno tím, že sluneční paprsky v sobě nemají určité světelné složky, které v kůži aktivují přirozenou změnu zabarvení, kterému říkáme opálení.
Tím však neříkám, že vaše kůže si se současnými bílými slunečnými paprsky neumí poradit. Umí. Ale není to pro ni zcela přirozené, proto i ty častější nezvyklé reakce. Tak proč jí to neusnadnit tím, že se celé hodiny nebudeme slunit?

Další mojí radou je, že když je to možné, je lepší pobyt venku odložit až na dobu, kdy sluníčko, jak se lidově říká, tolik nepere a blíží se k západu. To jsou ty správné chvíle na procházku, na práci na zahrádce, na projížďku na kole a podobně. Během dne je dobré, místo slunce spíš vyhledávat stín.

Tím však opět neříkám, že když na vás posvítí sluníčko, je zle. To v žádném případě. Jen je potřeba mít na paměti, že tělo si potřebuje od současného nepřirozeného sluníčka víc oddechnout než dříve. A toto obzvlášť platí u malých dětí.

Pokud máte zaměstnání, při kterém nemáte jiného zbytí, než pracovat venku, doporučuji vám následující. Během dne hodně pijte čistu neperlivou vodu. A když pak přijdete domů, co nejdříve, ale beze stresu – na pohodu, se osprchujte, či přímo vykoupejte. Uvidíte, jak vám to udělá dobře.

A pro ty z vás, kdo máte ve své blízkosti les, ve kterém koruny stromů tvoří souvislou klenbu, mám ještě jednu radu. Choďte tam, pokud možno každý den, na procházky. Stromy dokáží mnoho škodlivých věcí odfiltrovat. Klenba nad vaší hlavou vytvoří clonu před slunečními paprsky. A když k tomu přidáme i léčivou sílu stromů, tak to vše dohromady vytváří jedinečné regenerační prostředí pro vaše tělo i mysl.

A jestliže takový les ve svém okolí nemáte, vypravte se za ním i dál a dělejte si tam pravidelné výlety. Uvidíte, nebudete toho litovat. Při takové procházce se dokážete nejen odpočinout, ale i nabít, což v dnešní době má pomalu cenu zlata.

Když už jsme u bílého ledkového světla, měla bych zmínit ještě jednu věc. Rozhodně si s ním nesviťte doma. Dopřejte svému tělu alespoň tam co nejvíce přirozené nažloutlé světlo, které například vyzařovaly staré klasické žárovky. A jestliže máte doma světla s těmito starými žárovkami, tak si je ochraňujte. Je to to nejlepší svícení, jaké v dnešní době můžete mít. V současnosti už takováto světla prakticky neseženete. V obchodech je totiž nahradila ledková světla a žárovky, které už vydávají jiný druh světla.

A pokud už si kupujete ledkové světlo, či ledkovou žárovku, kupte si takové, které má označení 2700 K a níž. Toto označení v Kelvinech označuje takzvanou chromatičnost, neboli barvu světla. A čím nižší tato hodnota je, tím je světlo žlutější a má i přirozenější barvu. V žádném případě si však nekupujte žárovky, které mají více než 3000 K. Od této hodnoty výš začíná světlo být nepřirozeně bílé, což pro tělo není dobré.

U některých světel a žárovek najdete i slovní označení zabarvení světla – žluté světlo, denní světlo, bílé světlo a podobně. Tímto označením se však raději neřiďte, často bývá zavádějí. Vícekrát jsem se již setkala s tím, že byť na obalu bylo napsáno, že se jedná o žluté světlo, nakonec bylo bílé. Proto na obalech hledejte označení v Kelvinech – to bývá směrodatné.

Tímto článkem, jak už jsem zde zmiňovala, vás rozhodně nechci vylekat. Chtěla jsem vás upozornit na to, co se se sluníčkem děje, abyste mohli lépe naslouchat svému tělu. A pokud vám vaše tělo bude dávat najevo, že mu současné sluníčko nedělá dobře, tak se tím řiďte. A neberte to tak, že je s vámi něco špatně – že jste nemocní, staří, zhýčkaní a podobně. Ani se to nesnažte třeba zlomit tím, že na sluníčko budete chodit o to víc. To se jen vaše tělo přirozeně brání bílému „ledkovému“ slunečnímu svitu, které je pro něj nepřirozené.

Nejen sluníčko už není, co bylo dřív. To samé platí o životním prostředí vůbec. Jeho kvalita rapidně klesá a tak není divu, že lidé se poslední dobou začínají potýkat i s nebývalou únavou.

Jak se s takovou únavou vypořádat?
To se dočtete v dalším mém článku nazvaném „Únava“.