Pozor, jedu!

Ohleduplnost je vlastnost, která by neměla chybět nikomu z nás.
Mám však na mysli zdravou ohleduplnost.

Co si pod pojmem zdravá ohleduplnost představit?

Když člověku na jedné straně ohleduplnost chybí, je to špatně. Stává se z něj sobec, který na druhé příliš nedbá. Je zaměřený hlavně sám na sebe a od svého okolí očekává, že se mu pokud možno ve všem podvolí a půjde mu na ruku.

Když však na druhé straně je ohleduplnosti až moc, také to není dobré. Takový člověk bere ohled na druhé natolik, že pak opomíjí sám sebe a často se z něj stává upozaděný „otloukánek“.

Proto je na místě ohleduplnost, kdy člověk přiměřeně zohledňuje sám sebe i ostatní. A to je přesně ta zdravá ohleduplnost, kterou mám na mysli.Tato ohleduplnost se však mezi lidmi poslední dobou vytrácí. Rapidně totiž přibývá bezohledných sobců, a to obzvláště mezi mladšími generacemi a dětmi. A není se čemu divit. Stačí se podívat kolem sebe, jak mnozí rodiče své děti vychovávají.

Uvedu jeden příklad za všechny.

Okolo domu, kde jsem dříve bydlela, přilehlou zelení vede chodník, který tvoří takový pěkný a poměrně dlouhý okruh zcela stranou silnice. Lidé tudy rádi chodí na procházky, často s malými dětmi, či s pejsky. A v neposlední řadě se tudy prohání i děti na kolech či koloběžkách.

Zcela pominu fakt, že tyto děti na tomto chodníku nemají vůbec co dělat. Nejedná se totiž o cyklistickou stezku. Je to obyčejný chodník a podle zákona na něm cyklista, ale ani člověk na koloběžce, nemá co dělat. A byť někteří lidé se domnívají, že děti do 10 let na kole či koloběžce mohou na chodník, zákon ve skutečnosti nedovoluje ani to.
A pominu to proto, že v přilehlém okolí není prakticky žádné jiné relativně bezpečné místo, kde by se děti mohly naučit jezdit třeba na zmiňovaném kole. Tudíž se nedivím tomu, že rodiče své děti na kolech či koloběžkách směřují právě sem.

A myslím si, že vše by fungovalo bez problémů, kdyby většina dětí nejezdila tak bezohledně, jak jsem to vídávala prakticky pokaždé, když jsem tudy šla.

Není nic neobvyklého, že většina dětí tady jezdí stylem „Ten chodník patří mně, takže se mi všichni koukejte klidit z cesty.“ Na denním pořádku tady je, že dítě se řítí značnou rychlostí a na ostatní křičí: „Pozor, jedu!“, nebo „Na stranu!“, aniž by mělo tendenci jakkoli přibrzdit, či se vyhnout v patřičné vzdálenosti. A není nic výjimečného, že dosahovaná rychlost výrazně převyšuje řidičský um dítěte, kdy to vypadá, že každou chvíli spadne. Kdy ohrožuje jak ostatní, tak i sebe.
A chci zdůraznit, že to nemluvím jenom o náctiletých dětech. Takto se chovají i ani ne pětileté, šestileté děti.

Chodci pak často musejí všelijak uhýbat, či přímo uskakovat na stranu. A problém nastává, když se vedle nich batolí malé dítě, či mají s sebou ještě pejska. To pak mnohdy neznají co dřív. Přitom by stačilo tak málo a k ničemu takovému by docházet nemuselo. Stačilo by, kdyby rodiče naučili své ratolesti kýžené ohleduplnosti.

Někdo by teď mohl namítat, že jsou to přece malé děti, že člověk by to měl brát v potaz.
S tím však nemohu souhlasit.

Už dvouleté dítě, které se učí jezdit na odrážedle, má rodič učit, aby bralo ohled na sebe i na druhé. Má ho učit jezdit takovou rychlostí, aby odrážedlo bez problémů ovládalo a dokázalo ho patřičně zabrzdit. A díky tomu tak neohrožovalo ani sebe, ani druhé. Takové dítě se má učit, že se má přiměřeně dívat okolo sebe, aby se mohlo druhému vyhnout, či – když je to potřeba – úplně zastavit. Že má druhé míjet v žádoucí vzdálenosti. Že má své odrážedlo zaparkovat na straně chodníku, aby o něj druzí nezakopli a podobně. Prostě rodič dítě již v takto útlém věku má učit zdravé ohleduplnosti.

A vězte, že když to rodič laskavě, ale důsledně a přiměřeně věku po svém dítěti vyžaduje, dítě to velmi rychle pochopí, osvojí si to a nedělá mu to problémy. Dobře vedené tříleté dítě už by takovéto prvky ohleduplnosti mělo mít zažité. Takže dítě jezdící na koloběžce, či na kole to už musí umět tuplem.

Samozřejmě že se může stát, že dítě, když se začíná později učit na koloběžce, či na kole, to přežene třeba s rychlostí, nebo s tím, že se začne druhému vyhýbat pozdě. Je to součást jeho učení. Avšak záleží, jak se ke svému pochybení postaví. Když ho to evidentně mrzí a poučí se z toho, je to v pořádku. A když už je to čtyřleté dítě a je to žádoucí, mělo by se druhému i samo od sebe omluvit.

Takovouto reakci jsem však vídávala zcela vzácně. Většinou jsem se v takových chvílích setkávala s tím, že dítě je vzteklé, naštvané, ukřivděné, že mu někdo neuhnul dostatečně rychle a ono muselo třeba jen zpomalit. A nejen to. Mnohdy i jeho rodiče, když tam tedy vůbec jsou přítomni, začnou nahlas spílat druhým, ať koukají brát ohled na jejich dítě, že mohlo taky spadnout a něco se mu mohlo stát.

Je smutné se dívat na to, jak tací rodiče vidí celou situaci zcela zkresleně. Kdy nevnímají, že se svého dítěte zastávají neprávem. Že ho nikdo neohrožoval. Že naopak ono svojí nebezpečnou jízdou ohrožovalo druhé. A místo toho, aby svému dítěti pořádně vyčinili, že nemá co jezdit takto bezohledným způsobem, ještě v něm utvrzují pocit, jaká je chudinka.

Někoho by teď mohlo napadnout, a co děti, které se neučily jezdit na odrážedle, a rovnou se učí jezdit na kole, či na koloběžce? Vždyť ty si takovou ohleduplnost neměly kde osvojit.

Vězte, že měly. Rodiče již od útlého věku mají děti učit principům ohleduplnosti, a to třeba již při osvojování si samotné chůze. Mají dítě úměrně jeho věku a jeho dovednostem učit, že se má vyhýbat druhým a nemá očekávat, že ostatní se budou vyhýbat jemu. Že nemá překážet v cestě, že se nemá plést druhým pod nohy. Že pokud je víc lidí na chodníku, nemá chodit v protisměru, vrážet do druhých a razit si svoji vlastní cestu. Že druhým nemá bezohledně křížit cestu. Že má vnímat svoje okolí a že když někdo třeba nese těžkou tašku, má mu udělat místo. A mohla bych pokračovat dál. Pro takto správně vedené dítě je pak samozřejmostí, že když má být při chůzi ohleduplné, tak stejně se má chovat i když pak třeba jezdí na kole.

Když se však rozhlédnu kolem sebe, tak takto dobře vedené děti příliš často nevídám. Spíše se setkávám s dětmi, které i při samotné chůzi očekávají, že druzí jim vyklidí prostor. A to samé pak sobecky očekávají nejen při chůzi, či při jízdě na kole. A pokud je někdo nezarazí, postupem času to pak očekávají i v dalších a dalších oblastech života. Přesně jak říká, že s jídlem roste chuť…

Upozornění:
Článek obsahuje moje osobní poznatky a zkušenosti. Veškerá doporučení v něm nelze považovat za odborné rady.

Nejčtenější články