Ono se to samo

„Aničko, kdepak máš panenku? Ty jsi ji ztratila?“
„Ona se sama ztratila.“

„Pepíčku, kdo to tady rozbil?“
„Ono se to samo rozbilo…“

Takovéto dialogy mezi rodiči a jejich dětmi nejsou ničím výjimečným. Rodič přijde na pochybení dítěte a dítě se z toho snaží vykroutit. A je až s podivem, jak si rodiče toto vymlouvání nechají líbit a neřeší to.

Říká se, že chybami se člověk učí. Aby tomu opravdu tak bylo, jsou k tomu potřeba dva nezbytné kroky.
Prvním z nich je, že člověk si nejdříve musí vůbec připustit, že chybu udělal. A nemělo by to být uznání chyby jenom na oko, aby se takzvaně vlk nažral a koza zůstala celá. Mám na mysli upřímné uznání chyby, které je nezbytné k druhému kroku, kdy dotyčný se ze své chyby i náležitě poučí. Jedině tak se člověk může svými chybami učit. Přesně jak se praví v onom zmiňovaném rčení.

Když se však vrátíme k dialogům, které jsem hned na začátku uvedla, tak v nich uznání chyby chybí. Anička i Pepíček se k tomu, co udělali nesprávně, rozhodně nehlásí. Naopak. Jejich pochybení přesouvají do vzduchoprázdna. Hlavně ať oni s tím nemají nic společného. A pokud jim jejich rodič v takové chvíli nedá jasně najevo, že něco takového nesmějí dělat, Anička i Pepíček se tak začnou učit neuznanlivosti. Kdy budou mít tendenci přesouvat zodpovědnost za jejich chyby nejdříve mimo ně, posléze třeba i na někoho jiného.

S takto vymlouvajícími se dětmi pak bývá potíž, kdy rodiče s nimi vedou čím dál větší „války“, aby vůbec přiznaly, že něco udělaly špatně. Kdy rodiče bědují, po kom to jejich dítě je, kde se to v něm vzalo a podobně. Přitom tento stav v dítěti, byť nechtěně, sami spustili tím, že kdysi přistoupili na „nevinné“ vymlouvání „Ono se to samo.“

Proto když vám čtyřleté, pětileté dítě začne odpovídat „Ono se to samo.“, okamžitě zbystřete. Právě v tu chvíli zkouší, co si může dovolit. Zda mu projde výmluva, že ono to neudělalo, ale že se to samo. V tu chvíli neváhejte a hned mu dejte najevo, že tudy cesta nevede, že na takové výmluvy nepřistoupíte.

Nemusíte na dítě hned křičet. Vysvětlete mu, že je ošklivé, že když něco udělalo špatně, že se k tomu nechce přihlásit. Ať se přestane vymlouvat, že se to samo od sebe rozhodně nestalo. Že dobrý člověk se takto nechová. A jak by mu bylo, kdybyste mu třeba vy, nebo jeho sourozenec rozbil jeho oblíbenou hračku a pak byste se k tomu ani nepřiznali a tvrdili byste, že se to rozbilo samo.

A jestliže dítě i po vašem vysvětlení bude mít tendence znovu odpovídat stejným stylem, důsledně si trvejte na svém a váš nesouhlas postupně stupňujte. Vaším úkolem je, aby dítě pochopilo, že něco takového se prostě nedělá a začalo se tím i řídit.

Pokud máte doma dítě, které inklinuje k tomu, že odmítá uznat svoji chybu, rozhlédněte se také, jak to ve vaší rodině vlastně funguje. Takové chování není pro malé děti přirozené. Dobře vedené děti totiž k němu sklony rozhodně nemají.

Neuznanlivé chování u dítěte totiž obvykle bývá důsledkem toho, že:

• V rodině, či v okolí dítěte je někdo, kdo se ke svým chybám sám nehlásí a dítě takové chování okoukalo. Podívejte se tedy sami na sebe, jak na tom s uznanlivostí jste vy sami. Zda byste se v tomto ohledu neměli polepšit, zda jste dobrým příkladem pro své dítě.
  Také se zamyslete se, jak v tomto ohledu fungují ostatní členové rodiny a případně to také začněte řešit. A jestliže dítě chodí do školky a neuznanlivé chování okoukalo tam, sedněte si s ním a vysvětlete mu to, že takto se nemá chovat ani dotyčné dítko ve školce, ale ani ono samo.
• Dítě od ostatních pochytilo, že uznání své chyby je ponížením, potupou, znevážení se a podobně. Přitom ve skutečnosti upřímné uznání chyby ničím z toho, co jsem zde vyjmenovala, rozhodně není. Upřímné uznání chyby je totiž znakem určité moudrosti člověka. Kdy dotyčný si je vědom toho, že jedině, když se ke svým chybám postaví čelem, může se stát lepším člověkem. Naopak člověk v očích ostatních klesá, když se všelijak okatě a mnohdy přihlouple vymlouvá a odmítá uznat svoji vlastní chybu. 
• Dítě je takzvaně přechválené. Kdy rodiče se zaměřili především na povzbuzování a chválení dítěte, aby mu náhodu nesrazili jeho sebevědomí. Tehdy pak velmi často dochází k tomu, že dítě má samo o sobě lepší mínění, než tomu ve skutečnosti je a pak se neumí popasovat s tím, že udělalo nějakou chybu. V takovém případě je potřeba mít na mysli, že úkolem rodiče není jenom povzbuzovat a chválit, ale i patřičně kritizovat. Dítě se má umět poučit nejen ze svých úspěchů, ale i chyb.
• Když dítě přizná svoji chybu, přijde nepřiměřený trest. Malé děti, pokud jsou dobře vedené, nemají problém s tím, že jsou za svou chybu potrestáni. Avšak velmi dobře vycítí, kdy tento trest je příliš tvrdý. Tehdy v nich začne bobtnat pocit nespravedlnosti, který často vygraduje v to, že dítě se přestane hlásit ke svým chybám jenom proto, aby se vyhnulo neadekvátnímu trestu.
• Rodiče mají přehnané nároky na své dítě, kdy si usmyslí, že z jejich dítěte bude „někdo“. Během mé bohaté praxe jsem se x-krát utvrdila v tom, že děti toto nastavení svých rodičů velice dobře vycítí a často mívají pocit, že jejich představu musí splnit, že jinak je nebudou mít rádi. A když pak něco udělají špatně, zaleknou se, že kvůli tomu ztratí lásku svých rodičů a snaží se ze své chyby za každou cenu vyvléknout.

Ať už se dítě v dětství naučí neuznanlivosti na základě jakéhokoli důvodu, vždy to vede k jednomu – jednou ho čeká nelehké období. Život ho, lidově řečeno, skřípne, aby se své neuznalivosti zbavilo. Když to neudělají rodiče, udělá to život sám. Tak to prostě funguje, ať se dotyčnému líbí nebo ne.

A co se mu bude vlastně dít?
Takové dítě dříve či později nebude zrovna oblíbené v kolektivu. Vždyť kdo má ve své blízkosti rád někoho, kdo na něho svaluje svoje vlastní chyby a pouze takzvaně slízává smetanu? Bude-li si tedy toto dítě chtít najít skutečné kamarády, bude se muset změnit.

Jednoho dne ho také ostatní začnou činit zodpovědné za jeho chyby. V takové škole se dítě ze svých přešlapů už nevykroutí. Udělá-li něco špatně, přijde špatná známka.
Nebo třeba později v práci. Tam se s ním takzvaně nikdo mazat nebude. Děláš chyby a ještě to svaluješ na druhé? V tom případě běž o dům dál. Takové „pracanty“ tady nepotřebujeme. Jestli u nás chceš pracovat, tak se koukej změnit.
A mohla bych pokračovat dál.

Každopádně je to smutná bilance, která často začíná oním nevinným dětským „Ono se to samo.“, nad kterým rodiče jen mávnou rukou, nebo se tomu dokonce i zasmějí. Přitom by stačilo tak málo a nemuselo by k tomu dojít…