Mně se to nelíbí
Rodiče své děti umravňují, aby se chovaly správně. A to je samozřejmě dobře.
Je však zapotřebí, aby dětem při tom dali jednoznačně najevo, že takto se mají chovat za všech okolností.
Osmiletý Vašík si v dětském pokoji hraje se svým spolužákem, který k nim dneska přišel na návštěvu. Vašíkova maminka, když prochází okolo, zaslechne, jak Vašík mluví sprostě. Nelení a hned ho napomene: „Vašíku, mluv slušně. Víš, že se mi tyhle sprosťárny nelíbí.“
Čtyřletý Vojtíšek s maminkou obědvá a on u toho mlaská. Maminka mu začne hubovat: „Vojtíšku, nemlaskej… Kolikrát už jsem ti říkala, že mně vadí, když při jídle takhle někdo mlaská. Jez potichu.“
Pětiletá Madlenka si prohlíží knížku a u toho si okusuje nehtíky. Maminka, když si toho všimne, hned na to zareaguje slovy: „Madlenko, nekousej si ty nehty. Víš, že to nemám ráda.“
Ve všech třech příkladech děti dělají něco, co by dělat neměly. Jejich maminky na to sice zareagovaly, ale neudělaly to správně a dopustily se stejné chyby.
Smyslem výchovy je mimo jiné děti naučit, co je špatné a co ne, jak se mají chovat a čeho se naopak mají vyvarovat. Jenomže ani jedna maminka toto neudělala. Ony svým dětem vůbec neřekly, že se tak chovat nemají, protože to není správné. Ony jim řekly, ať s tím chováním přestanou, protože ony s tím mají problém.
Svým dětem tím, byť skrytě, vlastně řekly, že když tam ony nebudou, chovat se tak můžou. A vězte, že jejich dítka to tak obvykle i pochopí. Začnou tedy svoje chování podmiňovat tím, v koho blízkosti jsou, a to je špatně.
Je to zcela v rozporu s tím, že rodič má svému dítěti vštěpit nejen to, jak se má chovat. Ale i to, že pokud je nějaké chování nepatřičné, tak se tak prostě chovat nemá. A že nezáleží, kdo je a kdo není v jeho přítomnosti. Že to platí vždy. A to i tehdy, když je samo.
Dělá-li tedy dítě něco špatně, je potřeba mu dát jasně najevo, že se takto chovat nemá právě proto, že to není správné.
Při takovémto usměrňování by však rodiče neměli sklouznout do přespřílišného vysvětlování. Někteří rodiče totiž bohužel mají pocit, že bez podrobného vysvětlení dítě nemůže pochopit, proč se tak chovat nemá. Tudíž to ani po něm nemohou chtít. Tací rodiče dítku „neustále“ něco vysvětlují, a to často i banální věci. A nejednou to pak končívá tak, že jejich dítě toho začne zneužívat – když nemá něco dopodrobna vysvětleno, odmítá změnit své chování.
Nejednou jsem zažila situaci, kdy si dítě bylo moc dobře vědomé, že něco nedělá správně. Avšak navenek hrálo chudinku, která vlastně ani nechápe, co je na jejím chování špatně. Kdy hrálo, jak se říká, rodičům na city a ti se ve finále ještě cítili provinile, že mu to neumí dobře vysvětlit. Mysleli si, že je chyba na jejich straně a vůbec nevnímali, jak jejich dítko s nimi manipuluje.
Nebo jsem byla přítomna i tomu, že dítě záměrně s rodičem rozvíjelo diskusi o tom, co je správné a co ne. Kdy se během vysvětlování svého rodiče vysloveně snažilo nachytat, v čem nemá pravdu. A když se mu to v nějaké maličkosti podařilo, mělo pak pocit, že má navrch a může si dělat, co chce. A vnímalo to tak, že když ona nepodstatná drobnost ve vysvětlení je špatně, tak rodič nemá pravdu ani v tom ostatním.
Ohledně vysvětlování je tedy potřeba se držet takzvané zlaté střední cesty. Děti si povětšinou uvědomují, jak se mají chovat a že se tím neřídí. V takovém případě je potřeba je důsledně umravnit a není třeba vysvětlovat, co je správné a co ne, a proč se tak chovat nemají.
Ovšem někdy nastane situace, kdy takové přiměřené vysvětlení na místě je.
Jak však má rodič tyto dva případy od sebe rozlišit?
Jak má rozeznat, kdy dítě potřebuje něco vysvětlit a kdy ne?
Tím vodítkem je údiv, či zmatek. Musím však zdůraznit, že mám na mysli skutečný, nehraný údiv i zmatek. Pokud po dítěti chcete, aby něco nedělalo a vidíte, že má v sobě jeden z těchto pocitů, je potřeba mu vysvětlit, proč se tak chovat nemá.
Skutečný údiv, či zmatek v sobě dítko obvykle mívá, když po něm chcete, aby přestalo dělat něco:
- co doposud, byť to bylo nesprávné, dělat mohlo – například si bez dovolení vzít bonbón z pytlíku, který není jeho
- nebo co doposud pokládalo za správné – třeba když má hlad, že si automaticky, bez ptaní, něco vezme z lednice
- anebo když ho danou věc učíte poprvé – to však nebývá pravidlem.
Nejlepší bude, když vám to vysvětlím na příkladu.
Už malé čtyřleté děti, když okolo sebe slyší nějaké sprosté slovo, začnou se tomu potutelně chichotat. A vy jim nemusíte vyjmenovávat všechna sprostá slova, aby poznaly, že se jedná o vulgární slovo. Ony to prostě vycítí.
Takovému dítěti, když nějaké sprosté slovo použije, stačí říct, ať nemluví sprostě. A ono ihned ví, co po něm chcete, i proč to chcete. Obvykle to dá najevo již zmiňovaným úsměvem. Tudíž takové dítko v sobě rozhodně žádný údiv ani zmatek nemá a nepotřebuje ohledně toho něco vysvětlovat.
Ovšem pokud dítě vyrůstá v rodině, kde se běžně mluví sprostě, tak u něj už je potřeba postupovat jinak. Takové dítě časem otupí a začne sprostá slova brát za normální. A když pak po něm vyžadujete, že tak mluvit nemá, může být skutečně udivené, či dokonce zmatené, co to po něm chcete. Vždyť takhle se u nich mluví zcela normálně. A v tu danou chvíli je na místě mu to pořádně vysvětlit, aby to pochopilo.
Vraťme se tedy k názorným situacím, které jsem zmiňovala na začátku.
Vašíkovi, který mluvil sprostě, stačí dát najevo, že tak mluvit nemá. Z toho, že jeho maminka na jeho sprostá slova ihned zareagovala, je patrné, že se u nich doma vulgárně zcela běžně nemluví. Vašík tedy moc dobře ví, že takto mluvit nemá a maminka mu nic vysvětlovat nemusí. Stačí ho tedy jenom umravnit: „Vašíku, nebuď sprostý.“
Kdyby však sprostě mluvil Vašíkův kamarád, který by byl na takovou mluvu z domova zvyklý, vysvětlení, proč tak mluvit nemá, by bylo již na místě.
Například: „Já vím, že u vás doma mluvíte sprostě. My ale takhle nemluvíme. Když totiž lidé mluví sprostě, není to ani legrace, ani na tom není nic hezkého. Naopak, je to nepříjemné a akorát to kazí skutečně hezkou náladu mezi lidmi. Proto my nemluvíme sprostě a neměl bys tak mluvit ani ty.“
Maminka Vojtíška, který si pomlaskává u jídla, měla napomenout třeba takto: „Vojtíšku, nemlaskej.“
A jestliže by Vojtíška takto usměrňovala poprvé, mohla by ještě dodat: „Cožpak jsi prasátko? To, když baští, tak mlaská na celé kolo, baští s otevřenou pusou a pak má okolo sebe nepořádek. Proto taky bydlí ve chlívku. Lidé ale nejedí jako prasátka. Ti sedí za stolem, nemlaskají a jedí se zavřenou pusinkou, aby jim z ní nevypadávalo jídlo. Prostě jedí tak, aby jim u stolu bylo hezky. A mlaskání to kazí. “
Když by to nebylo poprvé, co Vašíka takto maminka umravňuje, tak by mu měla říct něco ve smyslu: „Vojtíšku, proč mlaskáš, když víš, že se mlaskat nemá? Ty přeci nejsi žádné zvířátko. A akorát nám tady kazíš hezkou atmosféru u stolu. Tak už s tím přestaň.“
V případě, že by se jednalo o klučíka, u kterého by se doma u jídla běžně mlaskalo, bylo by potřeba mu to ještě více vysvětlit: „Víš, jsou děti, ale i dospělí, kteří u jídla mlaskají. Přitom to vůbec není hezké. Jenomže oni kolikrát ani neznají, že mlaskat se nemá. Rodiče jim to neřekli, nebo je třeba ani nenaučili. A oni teď mají pocit, že na mlaskání není nic špatného. Jenomže ty to teď už víš, že mlaskat se nemá, proto si to hlídej a nedělej to.“
A jak by měla zareagovat maminka Madlenky, která si okusuje nehtíky?
Rodiče v takovémto případě často říkávají: „Nekousej si ty nehty. Podívej se, jak ty nehty pak ošklivě vypadají.“ Nebo: „Přestaň si ty nehty kousat. Můžeš si je zatrhnout a bude tě to potom bolet.“
Jenomže tímto způsobem rodiče řeší pouze zástupné problémy a neřeší skutečnou příčinu. Je totiž prokázáno, že kousání nehtů je ve skutečnosti způsobeno strachem.
Tento strach může mít různé intenzity, tedy i podoby. Obvykle dítě bývá buď nejisté, či ve stresu. Nebo cítí úzkost, anebo se dokonce něčeho přímo bojí.
Maminka Madlenky by se tedy dřív, než na ni promluví, měla zamyslet nad tím, co Madlenku může asi tak trápit.
U takto malých dětí kousání nehtů obvykle bývá spojeno, že různou měrou:
- se někoho bojí – maminky, tatínka, sourozence, paní učitelky, či nějakého dítěte ve školce
- se něčeho bojí – bojí se něco dělat, protože si myslí, že to nezvládnou, nebo se to nenaučí
- bojí se někde být – ve školce, doma (rodiče se třeba hádají)
- bojí se něco říct
- a podobně.
Teprve, až když maminka Madlenky bude mít v sobě jakž takž jasno, co Madlenku trápí, může ji usměrnit následujícím způsobem.
Pokud by si Madlenka okusovala nehtíky poprvé, bylo by na místě jí přiměřeně vysvětlit, proč to dělat nemá: „Madlenko, to, že si okusuješ nehtíky znamená, že uvnitř jsi neklidná, protože tě něco trápí. A když se takhle cítíš, tak místo kousání nehtíků máš přijít za mnou, nebo za tatínkem. Máš nám říct, že tě něco trápí a my ti s tím pomůžeme. Od toho tady s tatínkem jsme.“
A pak úměrně věku dítěte je potřeba vhodně a postupně kladenými otázkami mu pomoct dohledat, co se v něm děje. Proč si vlastně ty nehty kouše.
U tak malého dítěte, jako je Madlenka, je na místě najednou položit maximálně dvě různé otázky, ze kterých si může vybrat. Tyto otázky však musí být konkrétní. Například: „Madlenko, pověz mi, co se ti děje. Ty se ve školce bojíš paní učitelky? Nebo se trápíš kvůli tomu, že Anežka už umí plavat a ty ne, že se to nikdy nenaučíš?“
Pokud Madlenku ani jedna z otázek neosloví, pak by jí maminka měla položit další dvě a měla by to dělat tak dlouho, dokud na to společně nepřijdou.
Pro Madlenku takovéto dohledávání, co se v ní děje, bude velmi přínosné. Bude se tím učit vyznat se sama v sobě, ve svých pocitech, což je pro život velmi důležité. A bude to i velkým plusem pro její maminku. Ta se tím bude učit Madlence lépe rozumět. Bude jí tak blíže a bude pevnější součástí jejího světa, který díky tomu bude i lépe chápat.
Když pak maminka s Madlenkou přijdou na to, čeho se Madlenka bojí, je na mamince, aby jí s jejím strachem patřičně pomohla.
V případě, že by Madlenka už měla vysvětlené, proč není správné si kousat nehty, maminka by ji měla napomenout slovy: „Madlenko, nekousej si ty nehtíky. Vždyť jsem ti to už vysvětlila. Proč neposloucháš? Copak se ti děje? Nevybíjej si svůj neklid na nehtíkách. Ty nehtíky za to nemůžou. “
Budete-li tedy děti usměrňovat, jak se mají správně chovat, vyvarujte se dvou častých chyb, které jsem zde zmiňovala. Neučte je, byť nechtěně, že své chování mají podmiňovat něčí blízkostí. A zároveň u toho nesklouzněte ani do jednoho extrému, kdy dětem budete vysvětlovat buď málo, nebo naopak až moc. Když toto budete mít na paměti, vězte, že tím dětem hodně pomůžete.
Upozornění:
Článek obsahuje moje osobní poznatky a zkušenosti. Veškerá doporučení v něm nelze
považovat za odborné rady.