To jsou slova, se kterými se ztotožňuje mnoho žen. Vaření berou jako otravný mus, který obzvlášť, když mají děti, nebere konce a snaží se s ním nějak popasovat.

Jedna skupina žen to vyřeší tak, že se vaření prostě vyhne. Najme si kuchařku, nebo si alespoň nakoupí chytré hrnce, které vaří samy – stačí, když do nich pouze nasype požadované suroviny. Případně preferuje stravování v jídelnách, v restauracích a podobně.

Druhá skupina žen se každý den rezignovaně, či naštvaně postaví ke sporáku a těší se na to, až to kuchtění bude mít za sebou. Tyto ženy to dělají pod tíhou toho, že je to prostě potřeba a nikdo jiný to za ně neudělá. Že není jiného zbytí a že s tím nic nenadělají. Co když to tak ale úplně není? Co když se mohou vaření naučit mít rády?

Ne, nebojte se. Nebudu se zde rozepisovat o tom, že se tyto ženy každý den mají postavit před zrcadlo a minimálně dvacetkrát si samy sobě „z očí do očí“ říct: „Mám ráda vaření…“ Takové znásilňování se nikam nevede.

Řešení nelibosti k vaření se totiž skrývá v něčem jiném. Tím šémem je vděčnost. Vděčnost za to, že mám pro koho vařit. Že mám kde a z čeho uvařit. A že jsem vůbec schopná vařit. A ta vděčnost musí být upřímná, opravdová.

Vždyť na světě je mnoho žen, které by tak rády vařily, ale nemohou. Buď žijí v takové bídě, že svým dětem nemají ani z čeho uvařit, natož aby měly kuchyň. Nebo jsou připoutané k nemocničnímu lůžku, přitom by tak rády byly doma a s radostí by pro svou rodinu něco uvařily. Nemoc jim to však nedovolí.

Vybavuji si paní, která vaření, včetně nakupování, přímo nesnášela. Jednoho dne však jejímu manželovi diagnostikovali závažné onemocnění střev. A její manžel se po čase bohužel dostal až do stavu, že nebyl schopen přijímat potravu. Ta paní tenkrát moc plakala, že co by dala za to, kdyby její manžel byl zase zdravý a mohl normálně jíst. Že by třeba klidně i ve dvě v noci vyskočila z postele, běžela by nakoupit, na co by měl chuť a ráda by mu to ještě uprostřed noci uvařila. Až tehdy si uvědomila, že to, že měla komu nakupovat a vařit, bylo ukazatelem toho, že její život je v této oblasti v pořádku. A mrzelo ji, že si toho nepovažovala dříve.

Je smutné, že člověk, aby si začal vážit některých věci, musí o ně nejdřív přijít. Proto je dobré si uvědomovat, že v životě není nic samozřejmostí a že člověk má být náležitě vděčný. Třeba i za to, že může uvařit.

Z mé zkušenosti však znám, že když jsem toto ženám připomněla, většinou si to uvědomily pouze na chvíli a pak hned sklouzly do starých kolejí, kdy vaření opět nemusely. Takže mám ještě jednu radu. Kromě připomínání si, že se mám vlastně dobře, když mohu uvařit, by žena při vaření měla přestat myslet na to, jak ji to nebaví a jak to chce mít co nejdřív za sebou. A měla by začít přemýšlet o tom, jak si to vaření zpříjemnit a zefektivnit.

Zastavme se nejdřív u ženy, která ráda vaří. Taková žena je v kuchyni ráda a z její kuchyně je to cítit. Kuchyň obvykle mívá v rámci finančních možností pěkně zařízenou i vybavenou. Žena, která ráda vaří, totiž i ráda chodí do obchodu s kuchyňskými potřebami. Nelituje peněz za nákup všelijakých vychytávek. A rozhodně si je nekupuje proto, aby na někoho udělala dojem, co všechno v kuchyni má. Kupuje si je proto, že je ráda používá, a protože jí zpříjemňují a usnadňují vaření. Má ostré nože, mívá dostatek vařeček, hrnců a nádobí. Zkouší nové recepty a všelijak experimentuje. Často si na okně pěstuje bylinky…
Kuchyň takové ženy prostě žije a bývá v ní radost vařit.

Zatímco žena, která vaření nemusí, obvykle bývá pravým opakem. V kuchyni se zdržuje jenom když musí. Natož aby ještě při nakupování chodila po kuchyňských potřebách a nějak zvlášť si „načančávala“ svoji kuchyň. To ten čas i peníze radši věnuje něčemu, co ji opravdu baví, nebo co je pro ni důležitější. Taková žena obvykle mívá tupé nože, málo vařeček, hrnců, nádobí. V repertoáru má omezený výběr jídel, která vaří pořád dokola. Nové recepty nezkouší, natož aby si pěstovala svoje bylinky.
Jejím krédem ohledně kuchyně bývá „To stačí…“ a podle toho to pak i vypadá. Její kuchyni v mnoha směrech něco chybí a vařit v ní nebývá o radosti, ale o nemilé improvizaci, jak si vystačit s málem.

Jenomže dělat něco, co mě nebaví a ještě to dělat se špatným vybavením, je kombinace, která nechuť k dané činnosti ještě více prohlubuje. Vždyť pižlat něco tupým nožem, je akorát tak za trest a k radostné činnosti to samo o sobě má na hony daleko.

Proto je dobré, aby žena, která nerada vaří, se při vaření ve své mysli nezabývala tím, jak ji to nebaví a jak už to chce mít za sebou. Ale naopak se zaměřila na to, jak by si mohla vaření zpříjemnit už jenom tím, že si kuchyň pořádně vybaví.

Je to zdánlivá maličkost, ale dotyčnou ženu, když se bude opravdu chtít se své nechuti k vaření zbavit, nasměruje správným směrem. Například zjistí, že krájení cibule ostrým nožem, není tak otravné, jako ji pižlat tupým nožem. Předtím to byl boj cibuli vůbec nějak ukrojit. Teď však najednou dotyčná žena řeší, jak nakrájet cibuli ostrým nožem, aniž by se pořezala. Takže se v ní může otevřít zvědavost, jak se vlastně má cibule při krájení správně držet. Půjde na internet, pustí si video a snaží se to podle něj naučit. Když už to jakžtakž umí, najednou si vzpomene, že na tom videu, podle kterého se učila cibuli krájet, říkali něco o noži, který je na to jako ulitý. Dojde si ho koupit a najednou zjistí, že je to úplně o něčem jiném a přistihne se, že ji to krájení cibule i docela baví. A že by vlastně mohla vyzkoušet ten recept od sousedky, kterému se vyhýbala právě proto, že v něm bylo hodně nakrájené cibule…

A vězte, že takto to může pokračovat dál, až jednoho dne se taková žena začne v kuchyni cítit jako ryba ve vodě. A když si k tomu ještě bude uvědomovat, jak je dobře, že má pro koho vařit, a že má i z čeho a kde uvařit, rozhodně pro ni vařením nebude musem, ale radostí…

Upozornění:
Článek obsahuje moje osobní poznatky a zkušenosti. Veškerá doporučení v něm nelze považovat za odborné rady.