Já sám

Většina dětí už v útlém věku touží dělat věci sama. Dychtivě bere mamince lžičku od přesnídávky, zkouší si nabrat sousto a dát si ho do pusinky. Horlivě si zkouší nandat ponožku, či čepičku. A když už umí mluvit, říká u toho ono pověstné dětské „Já sám.“

Jenomže když se na ty samé děti podíváte po třech, čtyřech rocích, tak u některých zjistíte, že tato touha „dělat věci sám“ se u nich v mnohém vytratila. A v tomto ohledu začínají být netečné a pasivní.

Co se v mezidobí těmto dětem stalo, že se takto změnily?
Co bylo špatně?

Hned na začátku je potřeba si uvědomit, že malé dítě je „od přírody“ nastaveno tak, že chce věci dělat samo, že se to chce naučit. A je to tak žádoucí. Je to nezbytná příprava na jeho osamostatnění, které je součástí přirozeného běhu života.

A na rodičích je, aby s touto dětskou touhou „dělat věci sám“ dobře pracovali. Měli by se postarat o to, aby byla v dítěti zachována. Zároveň však musí mít na paměti, že tato touha se musí vždy podřizovat schopnostem a vyzrálosti dítěte. A je na nich, aby to ohlídali.

Když to zjednoduším, z rodiče se má stát jakýsi průvodce a rádce, který dbá na to, aby se dítě ve správný čas naučilo všemu, co má.
Jenomže takovýchto rodičů v dnešní době příliš mnoho nenajdete. Spíš okolo sebe uvidíte rodiče, kteří se v tomto ohledu zmítají mezi dvěma extrémy.

Do prvního extrému se rodiče dostávají, když svým nesprávným přístupem vedou dítě k tomu, že se v některých oblastech osamostatňuje příliš rychle. To se pak často pouští do věcí, které neodpovídají jeho fyzickým, či mentálním schopnostem a způsobuje si tak „zbytečné“ šrámy nejen na těle, ale mnohdy i na duši.

K tomu dochází, když:

  • Rodiče si svého dítka z různých důvodů nevšímají. Tudíž ani dětskou touhu „dělat věci sám“ v tu chvíli nijak zvlášť nekorigují. Takové dítě pak bývá odkázáno samo na sebe a většinou to končívá tak, že pak má tendence dělat věci, které by vzhledem k jeho věku ani dělat nemělo.
    Takovým typickým příkladem je to, když rodič je s dítětem na dětském hřišti a nehledí si ho, protože se plně věnuje mobilu. Dítko uvidí, jak na jedné prolézačce leze holčička a všelijak se na ní houpe. Zalíbí se mu to a chce to také vyzkoušet. Jenomže ona prolézačka je určena větším dětem, než je dítko samotné. Ostatně i ta holčička je mnohem starší. To však dítě pomine a začne lézt někam, kam ještě nemá, což mnohdy končívá ošklivým úrazem. A to jenom proto, že jeho rodič v tu chvíli zanedbal svoji úlohu, patřičně neusměrnil onu touhu „dělat věci sám“ a dítě nezastavil.
  • Rodiče dítě přímo nezdravě podporují, ať se pustí do něčeho, co mu ještě vůbec nepřináleží.
    I tady mohu použít příklad s prolézačkami. Najdou se tací rodiče, kteří místo toho, aby dítě usměrnili, že nemá na takovou prolézačku ještě lézt, že si má počkat, tak ho do toho ještě hecují.
    Rodiče nemají v dítěti nezdravě podporovat jeho touhu „dělat věci sám“, byť třeba jenom proto, že se bojí, že bude bázlivé. Pokud um dítěte ještě na některé věci nestačí a dítko z toho má opodstatněné obavy, rodiče by to měli respektovat. To není o bázlivosti, ale o přirozené opatrnosti, která je na místě. A pokud na to rodiče nedbají, tak bohužel i takovéto situace opět nejednou končí nehezkým zraněním.

Jindy zase ti samí rodiče jdou do druhého extrému, kdy svému dítěti nedovolují ani to, co by mu vzhledem k jeho věku dovolit měli. Buď mu ty věci přímo zakazují, anebo mívají tendenci ony věci radši dělat sami. A dítě, které by to chtělo dělat s nimi, či dokonce samo, všelijak odhánějí a odrazují. Tací rodiče sice zmiňovanou touhu korigují, ale dělají to tak moc, že ji ve finále prakticky ubíjí. Tak dlouho dítku věci nesmyslně zakazují, či ho od nich odrazují, až jednoho dne dítě ztratí zájem a jeho přirozená touha „dělat věci sám“ v dané oblasti je pomyslně fuč.

Zastavme se u tohoto přístupu, který onu touhu v dítěti ubíjí a položme si otázku, co rodiče k takovémuto chování vede? Proč to vlastně dělají?
Těch důvodů je víc.

V první řadě to, co ubíjí dětskou touhu „dělat věci sám“, bývá strach o dítě samotné, že se mu něco stane. Tímto strachem trpí převážně maminky, které se o své dítko tak úzkostlivě bojí, až ho svojí bázní pomyslně dusí.

Například na dětských hřištích můžete nejednou vidět, jak se malé děťátko, které se teprve učí chodit, snaží nejistými krůčky doťapat třeba pro bábovičku, která se mu zalíbila. A místo toho, aby ho maminka z bezpečné vzdálenosti jistila, případně mu pomáhala radou, a nechala ho, ať si hezky zkouší chodit, tak pod tíhou strachu ho ani pořádně chodit nenechá. Raději si ho vezme do náruče a odmítá ho pustit. Nebo dítko přenáší sem a tam podle toho, kam ono chce. A to jenom proto, aby při chůzi náhodou nespadlo a nedejbože se mu něco stalo.

Taková maminka by si měla uvědomit, že je dobře, že se její děťátko chce naučit chodit a měla by za to být patřičně ráda. Nebo by snad byla radši, kdyby sedělo na jednom místě jako pecka a vůbec by nemělo tendence samo chodit? To by opravdu chtěla?

Dítě se prostě naučit chodit musí. A to, že ze začátku tu a tam spadne? To je přece v pořádku. Tím se přirozeně učí. Učí se vyrovnávat rovnováhu, vybírat si vhodnou cestičku, dávat si pozor na schody, či jiná případná nebezpečí. Jak lépe by si to jinak mohlo naučit?

Takže ona maminka by dítěti rozhodně neměla házet pomyslné klacky pod nohy, když se chce naučit chodit. Měla by však ohlídat, aby se při pádech nějak závažněji nezranilo. Zároveň by však měla počítat s tím, že někdy musí přijít i větší modřina. I to je pro dobro dítěte – dítko si alespoň bude příště pamatovat, že některých věcí se má vyvarovat.

Častým důvodem, proč rodiče mají tendenci dětem přehnaně zasahovat do jejich přirozené touhy „dělat věci sám“, je i jejich vlastní pohodlnost. Z jejich pohledu je pro ně snazší, když si to udělají sami, než to nechat udělat dítě samotné, či to udělat společně s ním.

Typickým příkladem tohoto přístupu je to, že maminka odmítá dítě pustit k vaření. A to jenom proto, že její dítko udělá nepořádek a ona ho pak bude muset uklízet. Nebo proto, že společné vaření trvá déle, než když si to udělá sama.

Přitom malé děti v kuchyni tak rády pomáhají a chtějí se naučit vařit. A pokud jim to maminka nedovolí, tak nejenže se nenaučí základům vaření, které by každé dítě mělo ovládat. Ale často si pak tyto děti odnášejí i hluboko zasazenou nechuť k vaření. A paradoxem je, že ty samé maminky, které v dětství odmítaly své děti pustit do kuchyně, jim pak v dospělosti nejednou spílají, že neumí ani pořádně vařit, že jsou nemehla a podobně. Přitom ony samy ve svých dětech, když byly malé, jejich touhu naučit se vařit svojí pohodlností ubily.

Dalším důvodem toho, proč děti ztrácejí touhu dělat věci samy, je to, že jejich rodiče jim chtějí odlehčit a až nezdravě usnadnit život. Z tohoto důvodů rodiče dělají věci, které by správně měly dělat jejich děti.

Například někteří rodiče, a že jich není zrovna málo, doma prohlásí: „Pepíčku, ty teď začneš chodit do školy a tvojí jedinou starostí bude učit se. O ostatní se postaráme my.“
Ze začátku to bude Pepíčkovi divné, proč třeba nemůže mamince pomoct nandat prádlo do pračky. Vždyť by si rád zkusil pračku zapnout, zajímá ho to a taky by to chtěl umět. Ale po čase, kdy ho maminka bude opakovaně odhánět pryč, jeho touha naučit obsluhovat pračku bude slábnout, až jednoho dne pomyslně vyhasne.
A tím to bohužel nekončí. Jak rodiče Pepíčka k mnohým věcem nepustí, tak nakonec zůstane mnoha činnostmi, obrazně řečeno, nepolíben. A stane se z něj nesamostatný jedinec, který se o sebe v mnoha ohledech neumí ani postarat.

Byť to jeho rodiče dělali kvůli tomu, že mu chtějí usnadnit život, nakonec mu ho, byť nechtěně, ztíží.
Ptáte se proč?
Nejlépe vám to vysvětlím na následujícím příkladu.

Dodnes mám v živé paměti pána, který i ve čtyřiceti letech žil se svojí maminkou. Ta se o něj již odmala starala, všechno zastala a on doma, lidově řečeno, nemusel přeložit stéblo stéblem.
Jednoho dne jeho maminka nečekaně zemřela a on najednou zůstal sám. Záhy to na něj doma začalo padat. Neuměl si totiž uvařit, vyprat, vyžehlit, uklidit… Dokonce ani neznal, co kde má platit.

Ten pán prožíval nelehké chvíle a byl nešťastný, jak ho to všechno doběhlo. Se slzami v očích mi vyprávěl, jak se nemá ani koho pořádně zeptat, jak se co dělá. Že ani nemá nikoho, kdo by mu to ukázal. A že byla velká chyba, že se ty věci nenaučil, když ještě jeho maminka žila.

Ano byla to chyba. Jenomže nepochybil jen on, ale i jeho maminka. Ona ho měla všem těm věcem ve správný čas naučit a měla po něm vyžadovat, aby je pak i doma dělal. Vždyť dítě se na domácích pracích má patřičně podílet.

Kdyby to tak jeho maminka udělala, ušetřila by mu nejednu krušnou chvíli, kterou po její smrti prožíval. A pokud svůj přístup nezmění ani Pepíčkovi rodiče, jednoho dne Pepíček může dopadnout podobně. Takže v konečném důsledku o nějakém usnadnění života nemůže být řeč.

Obdobným způsobem svému dítěti komplikují život i rodiče, kteří mu poskytují full servis jenom proto, že mu tím projevují svoji lásku. Obrazně řečeno, ze samé lásky své dítko nenaučí věcem, které by umět mělo a ono pak na to jednoho dne doplatí. Milující rodič by neměl řešit jenom to, jak se jeho dítě má teď, ale jak bude připravené i na život v dospělosti.

Ostatně tímto pravidlem se instinktivně řídí i zvířecí maminky, které se starají o svá mláďata. Třeba taková lvice také nedělá to, že každý den svým lvíčatům přinese kořist, aby měla plná bříška. A když dospějí, tak jim jednoho dne neoznámí: „Tak lvíčata moje, už jste dospělá a ode dneška se o sebe koukejte postarat sama.“ a nepošle je do džungle. Takováto lvíčata by byla absolutně nesamostatná, v džungli ztracená a čekaly by je nelehké chvíle.
Naopak lvice správně počká, až nastane příhodný čas a co nejdříve začne svoje lvíčata učit lovit, aby to v dospělosti uměla sama. Instinkt jí velí, že musí svoje mláďata dobře připravit na život. Přesně v duchu moudrého přísloví: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“

Tento příklad jsem zde neuvedla proto, abych určité rodiče degradovala. To rozhodně ne. Uvedla jsem ho zde proto, že na něm je hezky vidět, kam až přílišné obskakování potomků vede. Vždyť principiálně je to stejné.
Takovýto přístup, byť pramení z lásky, je pro dítě zcela nezdravý. Jsou to již přehnané projevy lásky, které dítě akorát tak poškozují. A čím dřív si to takový rodič uvědomí, tím lépe…

Jiným častým důvodem, proč rodiče odhánějí své děti od toho, aby něco dělaly samy, je to, že se nevydrží dívat na to, když jim něco nejde. Například když si dítě snaží namazat rohlík máslem. Místo toho, aby mu poradili, jak to má udělat a že je lepší počkat, až máslo trochu změkne, že se pak lepší roztírá, přiskočí a udělají to raději sami. Buď jim chybí trpělivost dítě něčemu učit, nebo se ho chudáčka s tím přece nenechají trápit.

Každopádně všemi těmito postoji rodiče svým dětem, byť nevědomky, hází klacky pod nohy, kdy je brzdí v získávání nových dovedností. A pak to bohužel nejednou dopadá tak, jak mi před časem říkala jedna paní.

Její poměrně dobře vedený syn nastoupil do první třídy a ona se prý nestačila divit, jak některé děti neumějí ani ty základní věci, které by už v jejich věku měly zcela běžně zvládat.
Například mi vyprávěla, že hned první týden paní učitelka rozeslala rodičům e-mail, ve kterém je žádala o to, aby své děti naučili alespoň otevřít si svůj školní baťoh. Že některé na něm ani neumí si rozepnout přezky, tudíž se nedostanou dovnitř pro penál a písanky. A jak pak je má učit? Že toto by měl přece každý prvňáček umět z domova.

Je smutné a alarmující zároveň, že rodiče jsou schopní vyslat své dítko do školy, aniž by si umělo otevřít vlastní školní tašku. A místo toho, aby se tací rodiče po takovém e-mailu chytli za nos, tak někteří z nich slova oné paní učitelky velice nelibě nesli. Přitom měla naprostou pravdu…

Co k tomu dodat?
Snad jen to, že každý rodič by měl mít na paměti, že jeho úkolem je dítě dobře připravit na život. Jednoho dne dítko vykročí do světa a je hlavně na rodičích, co všechno v ten moment už bude zvládat a umět. A čím víc bude zručnější a bude se umět samo o sebe postarat, tím lépe. Vězte, že to je jeden z nejhodnotnějších darů, který rodič svému dítěti do života může dát…

Jako odrazový můstek uvádím základ toho, co by šestileté dítě mělo správně umět:

  • samostatně se obléknout, včetně zapnutí si zipu a zavázání si tkaniček
  • po použití toalety se samo utřít, spláchnout a automaticky si umýt ruce
  • pořádně si vyčistit zuby – tím nemám na mysli, že zbaští zubní pastu, co je na zubním kartáčku, párkrát do něj kousne a je hotovo
  • pořádně se vysmrkat – nestačí jednou slabě fouknout a mít pocit, že má vystaráno
  • uklidit si pokojíček – dát si věci na místo, vyluxovat (pokud je tedy k dispozici lux, který dítě zvládne obsluhovat)
  • když se svlékne, zašpiněné prádlo dát do koše se špinavým prádlem a to, co ještě vyprat nepotřebuje, složit do skříně
  • namazat si rohlík, či chleba ke svačině
  • jíst příborem včetně nakrájení si masa
  • po jídle po sobě automaticky uklidit ze stolu
  • vyklidit nádobí z myčky
  • patřičně se podílet na přípravě jídla (nejen pro něj, ale i pro celou rodinu) a na celkovém úklidu (tedy i mimo jeho pokojíček)
  • adekvátně jeho věku se případně starat o domácí zvířátko – pravidelně ho krmit, čistit a podobně.

Sami si můžete porovnat, jak vaše dítko na tom je. A pokud něco z toho neumí, je na čase to co nejdřív napravit. Měli byste ho to doučit a zároveň byste měli i změnit váš přistup k němu. Kdybyste totiž s jeho dětskou touhou „dělat věci sám“ správně pracovali, všechny vyjmenované věci by už přirozeně umělo…