Jsou lidé, kteří s notnou dávkou hrdosti o sobě prohlašují, že jsou soutěživí a pro výhru jsou schopni udělat prakticky cokoli. A podávají to tak, že tato vlastnost je jejich předností.

Je tomu opravdu tak? Je soutěživost a s ní související touha po vítězství skutečně tím kýženým charakterovým rysem?

K sepsání tohoto článku mě přivedl známý televizní pořad „Prostřeno“.

V krátkosti pro ty, kdo tento pořad neznají:
Vybere se skupina pěti lidí. Každý z nich pro ostatní uspořádá svůj večer, kdy jim uvaří večeři o několika chodech a vymyslí nějakou společnou zábavu. Na konci každého večera proběhne tajné bodování a kdo získá nejvíce bodů, vyhrává finanční odměnu.

Nejsem fanouškem tohoto pořadu a dívám se na něj zcela výjimečně. Tentokrát mě však zaujala upoutávka, kdy jedna paní někomu dala pouze jeden bod (bodovací škála je od jedničky do desítky, nejvíce je deset) a to se prý ještě v celé historii „Prostřeno“ nestalo. Tak jsem si řekla, že se podívám na to, co se tam vlastně stalo.

V osobním medailonku tato paní o sobě prohlašovala, že je hodně soutěživý typ. A když hraje nějakou hru, tak chce vyhrát. Že jiná možnost pro ni nepřipadá v úvahu a podle toho se pak chová.

Ne jinak tomu bylo i v „Prostřeno“. Její večer ale byl nejslabší ze všech. Večeře, kterou uvařila, se jí v mnoha ohledech nepodařila a vymyšlená zábava také ostatní příliš nezaujala. A tak ona paní neváhala udělat následující věc. Aby si zachovala alespoň nějakou naději na výhru, dva pány, kteří vařili po ní, obodovala nejnižším možným počtem bodů. A vůbec jí nebylo trapné, že se u nich nacpávala, až se jí dělaly boule za ušima a zcela očividně si na jídle pochutnávala.

Znám, jak se „Prostřeno“ natáčí a že vše neprobíhá tak přirozeně, jak to v televizi vypadá. Mnoho věcí je sehraných tak, aby pokud možno vznikla nějaká senzace, ať už v tom dobrém, či v tom špatném. Je přece potřeba udržet diváckou sledovanost.

Takže se možná zmiňovaná paní takto zachovala zcela přirozeně. A možná taky ne a musel ji k tomu vybídnout filmový štáb. To není ale až tak důležité. Podstatné je to, že mnozí lidé takovéto nefér chování schvalují a ztotožňují se s ním. Obvykle na to říkají něco ve smyslu: „No a proč by to nemohla udělat? Vždyť chtěla vyhrát.“ Jako kdyby touha po vítězství byla omluva pro jakýkoliv podraz, podvod, či jiné nepěkné, mnohdy až hanebné jednání.

Proč se vlastně někteří lidé tak honí za vítězstvím?
Kde se to v nich vzalo?  

Nejdříve se zastavím u toho, co je skutečným smyslem hry.
Ve hře vůbec nejde o to, kdo vyhraje. To je zcela podružné a nedůležité. Její skutečné kouzlo spočívá ve společně stráveném čase, který má lidi obohacovat a sbližovat.

Tento čas má být plný radosti, zábavy a hravého učení se. Kdy zúčastnění jsou co nejvíce naladění na společnou notu. Jeden druhému fandí, povzbuzují se a pomáhají si. Kdy si navzájem přejí úspěch a spolu se nad ním radují. Hra má přinést společné zážitky, na které lidé rádi vzpomínají.

Ovšem takovéto bezelstné a mírumilovné hraní mezi lidmi vídám zcela výjimečně. Není se ale čemu divit. Většina her, ať už společenských či sportovních, jsou koncipované tak, že ono zmiňované kouzlo akorát tak pošlapávají. A tím nemám na mysli jen hry pro dospělé. Toto bohužel platí i pro dětské hry.

Názorným příkladem nesprávného pojetí her je například oblíbená dětská hra „Člověče nezlob se“. Většina rodičů si myslí, že tato hra je pro děti jako dělaná. Skutečnost je však bohužel jiná. „Člověče nezlob se“ má totiž jedno pravidlo, které děti neučí nic dobrého a celou hru kazí.

Tím pravidlem je to, že když hráč má postoupit na políčko, na kterém už nějaká figurka protihráče je, dotyčný ji má takzvaně vyhodit. To znamená, že tato figurka se vrací zpět do domečku na začátku hry. Zdánlivě nevinný akt, který však děti v konečném důsledku akorát tak poškozuje.

Přijde vám to přehnané?
Pojďme se na to společně podívat.

Budeme mít malou Janičku, které ještě nebyly ani čtyři roky. Dneska má svátek a od rodičů dostala jako dárek „Člověče nezlob se“. Janička si dárek s radostí rozbalí a hned si chce s rodiči zahrát. Ti jí začnou vysvětlovat základní princip této hry.

Vzhledem k tomu, že ještě neumí počítat, dostala verzi pro nejmenší. Místo puntíků na kostce jsou obrázky. Ty samé jsou vyobrazené i na jednotlivých políčkách „cestiček“ mezi domečky. Janička hodí kostkou, podívá se, jaký ji padne obrázek. Vyhledá políčko s tím samým obrázkem, které je nejblíže před její figurkou a tu na něj posune. Není to tedy nic složitého a Janička to velice rychle pochopí. Hra se jí moc líbí a náramně ji baví. K tomu se ještě raduje z toho, že ji hraje se svými rodiči, že jsou všichni pohromadě a je jí hezky.

Když tu přijde řada na tatínka – hodí kostkou, vezme jednu figurku Janičky a vrátí ji do domečku na startu. Janička se na něj zaskočeně podívá, co to udělal. Rodiče si její reakce všimnou a začnou ji vysvětlovat, že to je další pravidlo této hry. A že je to vlastně dobře, když někdo někoho takhle vyhodí. Dotyčný tím onoho člověka zbrzdí a má větší šanci na výhru.

Janičce to zpočátku nejde moc do hlavy. K čemu to jako má být dobré? Vždyť se tak snažila a teď bude muset s vyhozenou figurkou začít od začátku. A tatínek místo toho, aby jí fandil a přál jí, aby všechny své figurky co nejdříve přesunula do cíle, tak jí tuto snahu naopak kazí. A ještě se z toho viditelně raduje. A maminka s tím také souhlasí. Vždyť se tomu také směje. Oba rodiče Janičky jsou totiž soutěživí, takže Janičku nijak nešetří.

Janička se přes počáteční zmatek nakonec rodičům přizpůsobí. Začne brát za normální, že během hry si hráči navzájem škodí a ještě se z toho radují. Že při hře nejde ani tak o hru samotnou, ale o dosažení vítězství na jejím konci. Že to je to nejdůležitější. Přece kdyby o to nešlo, tak by se rodiče takto nechovali.

Po vzoru rodičů se tedy také začne veselit, když někoho vyhodí. Přestane druhým fandit a přát jim vítězství. Začne být nepřejícná, někdy dokonce až škodolibá. A při hře se zajímá prakticky o jediné – aby vyhrála.
Dokonce to postupem času dojde tak daleko, že Janička při hraní „Člověče nezlob se“ už moc radosti neprožívá. Radost totiž vystřídalo napětí, zda vyhraje či ne.

Janička během hry průběžně kontroluje, kde ostatní mají figurky, kolik jich už mají v cílovém domečku. A jestli jsou oproti ní napřed.
A běda když nevyhraje. To se hned vzteká a je uražená. Někdy dokonce zaleze do kouta a pláče tam. A její rodiče to nechávají být. Berou to za normální. Vždyť Janička je soutěživá stejně, jako jsou oni…

Čas plyne a Janičce již bude osm. Chodí do druhé třídy a dneska na hodině tělocviku hrají vybíjenou. Janička stejně jako u „Člověče nezlob se“ chce vyhrávat i v této hře. Hledá tedy účinný způsob, jak své protihráče vybít. Už přišla na to, že nejlepší je si vybírat slabší a méně mrštné spolužáky, kteří se snadno vybíjí. Že u nich stačí dát větší ránu a jsou vyřazeni. A teď ještě hledá způsob, jak vybít ty silnější hráče. Párkrát už udělala to, že se před střílením podívala jiným směrem, než kam pak míč doopravdy hodila. Dotyčné tím zmátla, oni kvůli tomu nestihli včas zareagovat a míč je trefil.
Janička se tedy učí při hře využívat různé lsti a zcela jí uniká, že to není fér. Pro ni je hlavní prioritou vítězství…

Uplynul další čas a Janičce je už čtrnáct. Závodně hraje tenis a její trenér má radost z toho, že Janička je hodně soutěživý typ a je dravá.
Učí ji, jak má u protihráče vyhledávat jeho slabiny a využívat je ve svůj prospěch. Jak má na soupeře vyzrát a jak má skórovat. Třeba když takový hráč má slabé nohy a pomalu běhá. Tehdy Janičku učí, že má střídat dlouhé a krátké míče, aby soupeř musel po kurtu hodně běhat a brzy se unavil. Nebo že Janička má vysledovat, zda dotyčný má slabší forhend, či bekhend a pak má svoje míče co nejvíce směřovat právě na tuto slabší stranu protihráče.

A tak se z malé Janičky, která kdysi radostně a bezelstně hrála „Člověče nezlob se“, stane soutěživý typ, který si jde tvrdě za svým. Kdy se kvůli vítězství nezdráhá dopustit různých podpásovek či podvodů. Vždyť jde o výhru a to se může. To je přece v pořádku.

Jenomže ono to v pořádku není. Člověk se takto nemá chovat ani kvůli vítězství. Charakterní člověk se raději vzdá výhry, než aby vyhrál za cenu nefér chování. Pro něj je prvořadé, aby si zachoval čistý štít. Ba co víc. Takovýto člověk o vítězství ani nestojí. Je si totiž vědom toho, že nejhezčí hra je ta, při které je dobrá nálada, kdy si hráči navzájem upřímně fandí a pomáhají si. Jsou féroví a hrají čistě bez jakéhokoli vedlejších úmyslů. Kdy vůbec neřeší, zda vyhrají či ne. Důležité je to, aby si to všichni náležitě užili. To je to, oč při hře běží. Jde o upřímnou lidskou sounáležitost a ne o nějaké pomíjivé vítězství.

Toto však soutěživí lidé vůbec nevnímají. Za cenu vlastních poklesků se „hlava nehlava“ honí za vítězstvím a mají pocit, že když vyhrají, tak druhým, či sobě dokazují, jak jsou dobří. Jenomže ve skutečnosti tím svoje charakterové kvality neukazují. Naopak. Dávají tím najevo, že kvůli pofidérnímu vítězství si neváhají pošpinit ruce tím, že se chovají nefér. A soudný člověk se takovýmto lidem spíš vyhýbá, než aby si jich považoval.

Jak už jsem prve zmiňovala, tak lidé, jako je Janička, či paní z „Prostřeno“, se svým dravým přístupem připravují i o radost ze hry. Hra pro ně obvykle představuje především napětí a stres, kdy spekulují nad tím, jak nad druhými vyzrát, aby mohli vyhrát. A když svého vytouženého vítězství opravdu dosáhnou, sice mají radost, ale ta radost nebývá opravdová. A absolutně se nedá srovnávat s radostí, kterou přináší mírumilovná a bezelstná hra. Tito lidé zažívají pseudo-pocit radosti, který z nich stejně velice rychle vyprchá a vystřídá ho další stres, zda se jim příště podaří znovu vyhrát. V tomto případě tedy o nějakém užívání si hry nelze moc hovořit.

Proto se takovému hraní, které je především honbou za vítězstvím, vyvarujte. A ochraňte před ním i své děti. Jinak je, ale i sebe, ochudíte o hezké okamžiky, které se jen těžko něčím jiným nahrazují…

Mimochodem, víte, jak byste správně měli hrát zmiňované „Člověče nezlob se“? Pravidlo o vyhazování figurek změňte tak, že se figurky jednoduše vyhazovat nebudou. Když se dvě figurky ocitnou na jednom políčku, tak ho budou společně sdílet. A dětem třeba můžete říct, že si ty figurky budou spolu pomyslně povídat, co všechno cestou z jednoho domečku do druhého zažily.

Hledejte mírumilovné řešení, které v dětech, ale ani ve vás, nebude otvírat dravou soutěživost se vším tím špatným, co s sebou přináší. Místo vybíjené si házejte míčem a společně se snažte, aby vám co nejdéle nespadnul na zem. U tenisu to můžete udělat podobně – snažte se, aby míček bez přerušení hry přeletěl síť co nejvícekrát.

Každopádně mějte na paměti, že hra má lidi spojovat. A rozhodně se nemá zvrhnout v boj, kdy se hráči postaví proti sobě. Skutečná hra má mezilidské vztahy budovat a utužovat. A ne je poškozovat honbou za vítězstvím…

Upozornění:
Článek obsahuje moje osobní poznatky a zkušenosti. Veškerá doporučení v něm nelze považovat za odborné rady.