Toto výstižné pořekadlo si lidé spojují především s ohněm, či s vodou. Berou ho tak, že jim radí, aby se před těmito živly měli na pozoru – když se jim vymknou z rukou, bývá totiž zle.

Ovšem toto platí i v jiných oblastech. A jednou z nich je technologický pokrok.

Hned na začátku tohoto článku chci předeslat, že nejsem žádný konzervativní člověk, který odmítá jakýkoli pokrok. Naopak. Ti, co mě znají, vědí, že jsem zastáncem všelijakých moderních vymožeností a vychytávek.
Má to však jedno podstatné „ale“. Vše, co přináší technologický pokrok, by člověku mělo napomáhat v jeho vlastním rozvoji, případně mu žádoucí měrou ulehčovat, či zpříjemňovat život.

Moderní technologie má tedy být pouhým životním doplňkem, bez kterého se člověk v případě potřeby obejde. A v žádném případě by se to nikdy nemělo zvrtnout do stavu, že bude člověka připravovat o jeho selský rozum, dovednosti či dokonce nezávislost.
Jedině za těchto podmínek může být technologický pokrok dobrým sluhou.

Jenomže když se v dnešní době rozhlédnete okolo sebe, velmi rychle zjistíte, že tyto podmínky již v mnohém neplatí. Z technologického pokroku se stává špatný pán, který si začíná lidi, především ty mladé, podmaňovat a akorát jim škodí.

Že vám to tak nepřijde?
Tak se na to společně pojďme podívat.

Poslední dobou významně přibývá lidí, kteří začínají spoléhat na moderní technologii natolik, že nemají ani tendenci se mnohým dovednostem učit.
Proč taky? Moderní přístroje to udělají za ně.

Takovým typickým příkladem jsou varné roboty, které v současnosti rychle nabírají na oblíbenosti. Jsou to přístroje na první pohled velmi podobné kuchyňským robotům, jen jsou mnohem chytřejší. Umí se připojit na internet, načíst si vámi požadovaný recept a pak vám dávají přesné pokyny krok za krokem – kdy a co do nich máte nasypat, či nalít, v jakém množství a podobně. A prakticky vše ostatní zastanou samy – zamíchají, rozmixují, uvaří. A na vás pak je, abyste už jenom servírovali.

Jak se v návodech těchto robotů píše, vaření s nimi je zcela intuitivní a zvládne to i absolutní laik. A to je právě ten kámen úrazu. Člověk díky tomuto robotu nabyde falešného dojmu, jaký je dobrý kuchař – vždyť uvařil svíčkovou s domácími knedlíky.
Jenomže stačí, když dotyčný varný robot nemá po ruce a je, lidově řečeno, nahraný. Mnohdy si neuvaří ani ta vajíčka, natož svíčkovou.

A jak taky?
Recept na svíčkovou a domácí knedlík takový člověk nezná. Přece si s ním nebude zatěžovat hlavu. Zná ho robot a to stačí.
Bez robotu dotyčný většinou nedá ani dohromady, co musí nakoupit, aby si onu svíčkovou mohl uvařit. Ty chytřejší roboty totiž dodají i nákupní seznam pro dané jídlo.
A to samé platí i ohledně samotného postupu vaření. Onen člověk pouze „slepě“ plní výzvy robota – teď přisypej toto v tomto množství a podobně. A vše ostatní udělá robot zcela sám. Takže dotyčný mnohdy ani netuší, co se uvnitř robota děje a co je potřeba pro uvaření svíčkové s domácím knedlíkem vlastně udělat.

Jenomže toto si dotyčný člověk, když robota má při ruce a robot funguje, tak jak má, neuvědomuje. Má pocit, jak dobrý je kuchař, jak vaření ovládá a nevidí tedy ani důvod, proč by se měl učit vařit. V jeho očích to přece umí.  
Jediné, co ho ještě ohledně vaření možná tak zajímá, je, kdy se na trhu objeví nový model varného robota. Čím lepší model robota, tím lepší kuchař se z něho stává. S robotem je dotyčný v kuchyni pan někdo. Ale už mu uniká, že bez robota v kuchyni, obrazně řečeno, není nic.

A právě v tom se skrývá ono nebezpečí. Lidé, aniž by si to uvědomovali, tak přicházejí o svoji soběstačnost a neučí se tomu, čemu by se učit měli. Začínají být odkázaní na moderní technologii a to je samozřejmě špatně.

Tím však neříkám, že varné roboty jsou apriori špatně. To určitě ne. Jsou to šikovné mašinky, které mohou ušetřit hodně času. Člověk by to však měl udělat tak, že on sám se nejdříve vařit pořádně naučí a až potom si takový robot pořídí. Tehdy pro něj varný robot bude pouze jakýmsi rozmazlujícím doplňkem, bez kterého se bez problémů dokáže obejít. Jedině tak si člověk zachová tolik důležitou soběstačnost a nebude závislý na nějakém přístroji.

Dalším názorným příkladem toho, jak z moderní vymoženosti se může stát špatný pán, je navigace. Většina řidičů si sedne do auta a okamžitě si zapíná navigaci. A pak už jen bezmyšlenkovitě poslouchá povely, kudy má jet. Tito řidiči pak sami říkají, že vlastně nevědí, kudy jedou, kde vlastně jsou. Že kdyby jim v daný okamžik navigace přestala fungovat, tak by vůbec neznali jak dál a těžko by hledali i cestu domů.

Tímto přístupem se lidé připravují o svůj vlastní orientační smysl a zakrňují. Přestávají používat svoji intuici, která by je navedla. A pak se ztrácejí i v lese, když jdou na houby, či na pouhé procházce městem…

Ani v tomto případě ale neříkám, že člověk nemá navigaci používat vůbec. To ne. Avšak i tady platí „všeho s mírou“. I navigace má být pouhým doplňkem, bez kterého se dotyčný obejde.
Člověk by měl znát trasy, kterými často jezdí. A když vyráží na nějakou novou, správně by se měl podívat do mapy, kudy má jet. A měl by si to zapamatovat. Jen ať si hezky cvičí paměť. A když už danou trasu dotyčný zná, může si pak pustit navigaci, která mu třeba může ukázat nějakou lepší, či rychlejší cestu.

Jenomže takto to v dnešní době dělá málokdo. A pak se nelze divit, že lidé mají problémy i s tím, kde jaké větší české město vlastně leží. Přitom nejsme tak velká země, abychom si to nemohli zapamatovat.
To naši předkové na tom byli mnohem lépe. Bodejť by ne. Tenkrát navigace ještě nebyly. Tehdy si lidé vše si museli nastudovat v mapě a bylo to jenom ku prospěchu věci.
Opět názorná ukázka toho, jak nadmíru používaná moderní technologie ubližuje, kdy člověk kvůli tomu, omlouvám se za výraz, hloupne.

A pak tu máme zcela samostatnou kapitolu, kterou jsou mobily. U těch je asi nejvíce vidět, jak moderní technologie může člověka ovládat a jak moc mu může škodit. Lidé jsou na mobilech natolik závislí, že jim dávají přednost před svými partnery i dětmi. Tráví na nich spoustu času a užitek z toho prakticky žádný. Lidé díky mobilům nejsou nijak výrazně sečtělejší, vzdělanější, šikovnější. Ba naopak. Vždyť většina si ani nepamatuje telefonní čísla svých nejbližších. Mají je přece uložená v mobilu, tak proč by si je měli pamatovat. 

A to nemluvím ani o tom, jaký dopad mají mobily na dnešní mládež. Mladí jsou na mobilech mimo jiné zvyklí psát krátké zprávy, či statusy na sociální sítě. To jsou všechno jednoduché krátké věty a když se pak setkají s delšími souvětími, dělá jim to problémy.

Ostatně na toto poukázal i průzkum, který před nějakou dobou dělali na středních školách na Slovensku. Středoškolákům dali přečíst úryvky běžného textu, ve kterých byla použita delší souvětí. Studenti si měli text přečíst a pak ho převyprávět vlastními slovy. Jenomže se ukázalo, že víc než polovina studentů textu vůbec neporozuměla. A když se jich zeptali proč, tak nejčastější odpovědí bylo, že se ztrácejí v oněch souvětích. Že jsou zvyklí komunikovat pomocí krátkých a jednoduchých vět.

Popravdě řečeno, nedělám si žádné iluze, že v Čechách by to mělo být výrazně jiné.
Jenomže když středoškoláci kvůli moderním vymoženostem přestávají chápat běžný text, jak se pak mají učit dalším věcem?

A aby toho nebylo málo, tak přibývá lidí, opět především těch mladších, kteří se začínají spoléhat na moderní technologii víc než na sebe. Kdy je pro ně důležitější, co jim řekne umělá inteligence, nežli co jim praví jejich vlastní já.

Je smutné se dívat na to, jak mnozí lidé propadli chytrým hodinkám natolik, že když ráno vstanou, tak se nezeptají sami sebe, jak se cítí a jak se vyspali. Oni si to musí vyčíst z grafů a z reportu o jejich spánku, které jim hned po probuzení tyto hodinky poskytnou. A nejednou jsem zažila to, že dotyčný měl pocit, že se vyspal dobře. Když si však přečetl, že hodinky mu říkají pravý opak, začal se hned cítit pod psa.

Nebo si tito nadšenci na svých hodinkách zapínají různá upozornění a ony jim pak připomínají, že se mají napít, že se mají projít. Že jsou ve stresu a nabídnou jim, že je provedou dechovým cvičením, aby se uklidnili. A mohla bych pokračovat dál.

Když toto slýchávám, hned se mi připomenou různé sci-fi filmy, které jsem v minulosti viděla. V těchto filmech byl svět doslova prošpikován moderní technologií. Člověk ráno vstal, umělý hlas mu zahlásil, jak se vyspal a jak by se měl cítit. Poté mu oznámil, co si má dát k snídani, co si má vzít na sebe, co má ten den dělat. V těch filmech lidé byli totálně v područí umělé inteligence a stali se z nich jakési loutky bez vlastní vůle a identity.

Když jsem ty filmy kdysi viděla, měla jsem pocit, že je to totální utopie, která nikdy nemůže nastat. Jak však čas plyne, mám pocit, že k tomuto světu se začínáme blížit mílovými kroky. A je na čase začít brzdit dřív, než bude pozdě…

Proto sami sebe hlídejte, jak moc jste v područí moderní technologie a umělé inteligence. A rozhodně nedovolte, aby vám přerostla přes hlavu. Vězte, že v jejím případě obzvlášť platí pravdivá slova „Dobrý sluha, špatný pán…“

Ptáte se, jak sami sebe máte v tomto směru ohlídat?
Pokládejte si jednoduché otázky. Třeba:

• Znám telefonní číslo svého partnera, dětí či rodičů? Nebo spoléhám na to, že je mám uložené v mobilu?
• Když mám něco spočítat, automaticky sáhnu po kalkulačce, nebo to spočítám zpaměti?
• Cvičím si svůj orientační smysl, nebo spoléhám na navigaci?
  V případě potřeby vystačím si pouze s mapou?
• Jak moc si cvičím paměť? Například jak moc si pamatuji svůj denní rozvrh, co má nakoupit, co mám udělat? Snažím si to zapamatovat, nebo jsem odkázaný na poznámky v mobilu, či na počítači?
• Kolik mám doma knih, či fotografií v papírové podobě?
• Mám doma chytrou domácnost?
  A k čemu všemu u mě doma mám dálkový přístup?
  Tím mám na mysli, kolik přístrojů doma máte napojených na wifi (pračka, lednice a podobně). Když už máte tyto přístroje takto napojené, je jen krůček k tomu, aby je umělá inteligence mohla začít ovládat (přesně jako v těch zmiňovaných sci-fi, dnes již tedy spíš reálných, filmech).
• Kolik věcí nechávám za sebe dělat moderní technologii?
  Kdyby mi vypověděla službu, uměl bych to udělat sám?
• Mám-li chytré hodinky, jak moc je nechávám mluvit do svého života? A kdybych je měl od této chvíle přestat nosit, jak moc se tomu budu bránit?
• Na co víc spoléhám? Na znalosti ve své vlastní hlavě, nebo že si to najdu na internetu?
• Když vidím na internetu nějaký článek, obrázek, či video, automaticky mu hned uvěřím? Nebo nejdřív zapojím svůj vlastní selský rozum? A když se mi to nezdá, udělám si od takovýchto informací odstup do té doby, nežli si to ověřím?

Jednou ze současných technologických novinek jsou brýle Apple Vision Pro. Brýle, které prý člověku změní život.
Bude však tato změna k lepšímu, nebo k horšímu?

Moji odpověď na tuto otázku naleznete v článku „Dopaminová past“.

Upozornění:
Článek obsahuje moje osobní poznatky a zkušenosti. Veškerá doporučení v něm nelze považovat za odborné rady.