Dobré ráno

Ráno a s ním přicházející nový den je jakýmsi „malým“ restartem našeho života. Probouzíme se s pomyslným čistým listem papíru. A postupně během dne na něj zapisujeme, jaký den jsme prožili a jak jsme se při tom chovali.

A záleží pouze na nás, s jakým pocitem budeme večer usínat. Zda nám z prožitého dne bude hezky na duši, nebo naopak budeme usínat nespokojení, či nás dokonce bude hryzat svědomí.

První, co se na onen zmiňovaný list papíru zaznamenáváme, je, s jakou náladou do přicházejícího dne vstupujeme. Možností máme mnoho. Ovšem ne všechny jsou tím pravým vykročením do nového dne.

Kdybychom mohli být jen muškou zlatou a podívat se do mnohých domácností, jak u nich první okamžiky po probuzení vypadají, zjistili bychom, že to není zrovna nic veselého.

Mnoho lidí totiž ihned po probuzení začne v duchu, či dokonce nahlas láteřit:
„Achjo, už zase musím vstávat. To je život…“
„Tak co mě zase dneska čeká…“ (myšleno nevesele).
„Už aby byl zase večer a já si mohla jít lehnout…“

Mnozí partneři na sebe začnou všelijak pokřikovat:
„Franto, vstávej! Už je strašně moc hodin. Nebudeš stíhat!“
„Aleno, dej mi pokoj! Já chci ještě spát…“
„Co se na mě tak mačkáš! Běž si laskavě na svojí půlku postele a neotravuj. Chci ještě spát!“

Nejeden rodič začne svým dětem okamžitě spílat:
„Honzíku, to snad nemyslíš vážně! Podívej se, kolik je hodin?! Vždyť je teprve šest hodin! Upaluj zpátky do postele a koukej spát!“
„Aničko, já se z tebe jednou zblázním! Dyť ještě není ani půl sedmý a ty už tady zase strašíš! To mi snad už děláš naschvál!“

A mohla bych v podobně laděných příkladech pokračovat dál.

Všechny tyto situace mají jedno společné – takové ráno dobré rozpoložení rozhodně nenavodí. Onen člověk ani ještě pořádně nestihl otevřít oči a už je rozmrzelý, otrávený, naštvaný. A aby toho nebylo málo, svoji nehezkou náladu šíří okolo sebe a hned v zárodku kazí nový den i svým blízkým.

Přitom každý člověk by měl hned po probuzení cítit vděk za to, že může přivítat nový den. To není nic automatického. To je dar. A ne ledajaký.

Bohužel na to však lidé v drtivé většině přicházejí, až když je pozdě – když už je pomyslně volá druhý břeh a jejich životní cesta se uzavírá. V tu chvíli si uvědomí, co by dali za to, kdyby se sem mohli vrátit, jak by si vážili každého dne, který by tady mohli ještě strávit. Že by plnými doušky využili každičký den, který by dostali navíc. Buď by si užívali toho, že se mají dobře, že jsou se svými blízkými a daří se jim. Anebo když by se jim nevedlo dobře, každý nový den by využili ke změně svého života, aby se mohli mít lépe.

Myslíte si, že by člověk z druhého břehu, který by se sem mohl ještě vrátit a který by za tuto možnost byl opravdu vděčný, by hned po probuzení brblal a spílal, že je tu nový den a musí vstávat? Že by byl naštvaný, že ho děti brzy ráno budí, nebo že se k němu tiskne jeho partner?
Proto, když se ráno probudíte, mějte toto na paměti a buďte vděční za ten čas, který máte k dispozici a považujte si nového dne.

Když se vrátím k výše zmiňovaným příkladům, jak to v mnohých rodinách po ránu chodí, tak mají ještě jednu věc společnou. Něco v nich chybí. Nezazněla v nich slůvka, která ke každému ránu patří.

Těmi slůvky jsou: „Dobré ráno.“
Tím však nemám na mysli na půl pusy proceděné „Dobré ráno.“, ale upřímné a od srdce míněné přání dobrého rána.

„Dobré ráno, Františku… Dobré ráno, Alenko… Dobré ráno, Honzíku… Dobré ráno, Aničko…“
Cítíte, jak takové přání hned po probuzení úplně jinak naladí nejen vás, ale i toho druhého?

A i když pak začnete s partnerem řešit, že je už hodně hodin, že by měl vstávat, anebo začnete popohánět děti, aby se začaly chystat do školy, věřte, že to bude úplně v jiném duchu. Ten otisk upřímného přání dobrého rána všechny naladí jinak.

Teď se mohou ozvat ti, co žijí sami a nemají koho pořádně pozdravit. Když máte zvířátko, popřejte dobré ráno jemu. Když ani to nemáte, upřímně popřejte dobré ráno sami sobě – ať už v duchu, či nahlas.
A nebojte, nebudete za blázny. Stejně si všichni sami se sebou uvnitř povídáme, tak proč bychom si nemohli také popřát dobré ráno.

Jak už jsem prve uváděla, je důležité, aby přání dobrého rána bylo upřímné a od srdce. Někdy se však může stát, že zjistíte, že člověku, vedle kterého se ráno probudíte, vám už delší čas takto popřát dobré ráno nejde. V tom případě si však položte jednu zásadní otázku: Proč se probouzíte vedle člověka, který není vašemu srdci blízký? Vězte, že i ve vašem životě jednoho dne přijde poslední ráno, tak ať se pak nedržíte za hlavu, že jste svůj čas promarnili. Že jste si pomyslně s novým ránem nedali šanci i na nový, lepší život.

Pro úplnost bych měla zmínit ještě jednu podstatnou věc. Ne náhodou jsem v uvedených příkladech, jak to bohužel v drtivé většině rodin po ránu vypadá, zmínila situace, kdy rodiče hned po probuzení spílají svým dětem. Nejen že jim nepopřejí dobré ráno, ale kromě toho jim ještě neprávem nadávají. To, že malé děti vstávají brzy, je totiž zcela přirozené a je to na místě.

Zjednodušeně řečeno, člověk je svým způsobem již od přírody závislý na slunečním svitu. Když sluníčko svítí, je to pro lidské tělo znamením k aktivitě. Když sluníčko zapadne, je to znamením ke zklidnění a k odpočinku. Proto je lidskou přirozeností nedlouho po západu sluníčka jít spát a po jeho východu vstávat. Ostatně tento přirozený biorytmus lidského těla ctili i naši předkové, kteří žili více spjati s přírodou a žili přirozeněji než my dnes.

To až „výdobytky“ moderní civilizace narušily vnímání těchto vnitřních hodin. Lidé tak ponocují a pak ráno dlouho spí, což není dobře. Malé děti však ve své nezkaženosti tento vnitřní biorytmus v sobě podvědomě cítí a do určité doby se jím automaticky řídí. Teprve až když podlehnou nesprávnému tlaku rodičů, kdy se jim snaží zavděčit a přizpůsobit se jim, si osvojí tento nesprávný denní režim.

Takže dejte si pozor na to, jak ráno přistupujete ke svým dětem. Pokud jim nepopřejete dobré ráno, případně jim k tomu ještě hned vynadáte, že tak brzy vstávají, tak se, byť nechtěně, nehezky podepisujete na jejich křehké dušičce. A vězte, že časem z vás vaše děti jako ty houbičky nasají, že ráno není nic, na co by se měly těšit. A jednoho dne nebudou chtít vstávat a nebudou se těšit z nového dne stejně, jako to teď máte vy. A to by byla velká škoda…