Dítě potřebuje mít hranice

Když jsem psala článek „Dítě by prostě poslouchat mělo“, netušila jsem, jakou to bude mít odezvu a co se okolo něj rozpoutá.
V zásadě lze říci, že lidé, kteří si tento můj článek přečetli, se rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina s ním více či méně souhlasí. Druhá ho považuje za naprostý a odsouzeníhodný blábol. A tyto skupiny mezi sebou začaly živě diskutovat.

Jádrem této diskuze se stala především otázka, která výchova dítěte je ta správná.

Je na místě „stará“ klasická výchova, která po dítěti vyžaduje poslušnost, vymezuje mu hranice, co smí a co ne, a v případě potřeby používá i tresty?

Nebo tento přístup je již přežitkem, který akorát tak děti svazuje, páchá na nich škody a připravuje je o jejich sebevědomí?
Mají tedy rodiče od něj upustit a preferovat novou, alternativní výchovu, která po dítěti poslušnost de facto nevyžaduje? Kdy je dítěti, zjednodušeně řečeno, ponechána volnost a má si na věci přicházet samo. Kdy rodič se řídí především tím, co dítě chce a co nechce, a nenutí ho do věcí, které odmítá. Jakékoli přikazování či dokonce trestání tyto nové metody totiž „zakazují“.

Není žádným tajemstvím, že já osobně jsem zastáncem klasické výchovy, což ostatně vyplývá i z onoho mého článku. A není to proto, že jsem stará „konzerva“, která se brání všemu novému, jak se mi někteří snaží podsunout.

Jedna paní, která s mým článkem nesouhlasí, na internetu napsala, že si mě představuje jako dámu, která si maluje obočí černou tužkou. Že děti zásadně oslovuji Pepíčku a Mařenko jako v Perníkové chaloupce. A že svoje články zuřivě buším na kuchyňském stolu do psacího stroje značky Consul a u toho popíjím meltu.

Sice už nejsem nejmladší, ale do této představy rozhodně nepasuji. Před meltou dávám přednost raději čisté vodě, nebo dobré horké čokoládě. Články píši na počítači obvykle v mé pracovně a jméno Pepíček jsem v článku použila, protože mám ráda tradiční česká jména. A rozhodně nejsem stoupencem tradiční výchovy kvůli tomu, že jsme si tak nějak věkově bližší. To, co mě od těchto metod odrazuje, jsou moje bohaté zkušenosti.

Nejlépe to asi vysvětlím na příkladu, který jsem uvedla v článku, který rozpoutal zmiňovanou debatu.

Jde maminka s ani ne dvouletým Pepíčkem na procházku. Když tu se Pepíček vydá špatným směrem. Maminka na něj zavolá. Pepíček se zastaví a otočí se k ní. Maminka mu po dobrém vysvětluje, že tudy nepůjdou, že má jít za ní. Pepíček se na ni chvilku dívá, pak se otočí a peláší kam chce on. Maminka na něj již zvýšeným hlasem volá, ať se vrátí, že tam nesmí, ale Pepíček na její slova nereaguje. A tak ho maminka rychle dohoní a vezme ho do náruče. Chvíli ho nese cestou, kudy mají jít a pak ho postaví na zem. Pepíček se poté vydá již kýženým směrem a maminka je spokojená, jak danou situaci vyřešila.

V článku jsem pak rozebírala to, že pokud v takové situaci musí rodič vzít dítě do náručí a poponést ho tam, kam potřebuje, je to jednoznačný ukazatel toho, že dítě v této oblasti není vedeno dobře. Že už v tak útlém věku si začíná prosazovat svou, a to i navzdory požadavku rodiče a přestává tak poslouchat.

Někteří diskutující na základě těchto řádek usoudili, že bych byla asi nejradši, kdyby děti vůbec neměly svoje vlastní touhy a názory. Neprosazovaly si svou a jenom tupě a poslušně následovaly své rodiče podobně jako pes uvázaný na vodítku. A že dvouletého Pepíčka z mého příběhu bych určitě k poslušnosti přiměla tím, že bych ho pořádně zmlátila.

Rozhodně nejsem žádný pomatenec, či kruťas, který si plete výchovu dítěte s vojenským drilem a jakýkoli přestupek, neposlušnost anebo odlišný názor tvrdě ztrestá. Nesouhlasím s výchovou, kdy dítě je vystavováno nepřiměřeným trestům, a to jak fyzickým, tak i psychickým. Jsem i proti tomu, aby dítě bylo sešněrováno zákazy a příkazy natolik, že se mu nedostává ani kýžený prostor pro jeho zdravý rozvoj a osamostatňování se. A rozhodně by dítě nemělo být ani deptáno, dehonestováno či manipulováno. To vše do výchovy dítěte nepatří.

Na druhé straně však nesouhlasím ani s názory, které tvrdí, že není nic špatného nechat Pepíčka chodit si tam, kam se mu zlíbí. Že tím mu maminka dává volnost, která je tolik potřebná pro rozvoj jeho osobnosti.
Ano, je sice přirozené, že si Pepíček v tomto věku začíná prosazovat svou a neposlechne maminku, když ho volá k sobě. Ale to přece ještě neznamená, že maminka na toto jeho chování má přistoupit.

Vždyť ani dospělí nechodí tam, kam se jim zachce. Dobře si totiž uvědomují, že existují nevhodná, či dokonce nebezpečná místa, kterým se mají vyhýbat. Jinak tím ohrožují sami sebe.
Jako třeba dospělý, který se vydal pěšky do práce a velmi pospíchá. Jde vedle čtyřproudové vozovky a má sto chutí si cestu zkrátit tím, že by přešel na druhou stranu i mimo přechod, který je až daleko. Nakonec však od tohoto pokušení ustoupí. Je si vědom, že kdyby to udělal, mohl by ohrozit život nejen svůj, ale i projíždějících řidičů. A tak raději zvolí delší cestu, kdy si musí dojít na zmiňovaný přechod a pak se zase kus vrátit zpět.

Dospělý si tedy svému chtění nastavuje vnitřní hranice, které ve svém zájmu nesmí překročit a následně se jimi i v životě řídí. Takto je to ostatně správně. Ovšem Pepíček tyto vnitřní hranice ještě nemá. On chce jenom někudy jít a nevnímá nebezpečí, která mu tam případně mohou hrozit. A je tedy na mamince, aby mu tyto hranice nastavila sama.

Jenomže právě s takovýmto nastavováním hranic, kdy rodič svému dítěti direktivně řekne, co smí a co nesmí, nesouhlasí nové moderní výchovné způsoby. Je to prý nežádoucí zásah do vývoje dítěte, který má negativní vliv na utváření jeho osobnosti. Rodič má podle těchto metod nechat dítě, aby si na tyto hranice na základě svých vlastních zkušeností přišlo samo. Že to je to nejlepší, co pro něj můžete udělat.

Pak to ale nejednou končí tak, že si takto vedené dítě prakticky žádné mantinely samo nenastaví. Kdy se řídí především svými pocity líbí/nelíbí, chci/nechci a dělá si ze života takzvanou cochcárnu.

Například, když takové dítko usoudí, že si nechce čistit zuby, tak mu rodič maximálně může vysvětlit, proč by si je čistit mělo. Když si je i potom nečistí, rodič to má nechat být a čekat, až dítko samo přijde na to, že by to dělat mělo.

Je sice pravda, že dítě, dříve či později, na to většinou přijde, ale za jakou cenu?
Bude to za cenu toho, že se mu spolužáci budou posmívat, že je mu cítit z úst? Jak se takové dítě bude asi cítit? Nebo za cenu možného poškození zubů? A nedej bože, aby to už byly druhé, tedy trvalé zuby.
Myslíte si, že pak takové dítě s odstupem času rodičům v duchu poděkuje a bude rádo za to, že si čistit zuby nemuselo? Nebo jim naopak bude právem vyčítat, že to neměli dopustit, a to i za cenu toho, že by na něj museli zatlačit?

A v podobných příkladech, se kterými jsem měla již co dočinění, bych mohla pokračovat dál. Takto vedené děti odmítají jíst, kdy se jíst má a samy si určují, kdy se nají. K tomu si ještě diktují, co budou jíst a co ne. Chodí spát, až ony uznají za vhodné. Hračky si uklidí, až ony budou chtít, jestli si je tedy vůbec uklidí. Venku si chodí tudy, kudy samy uznají. Samy si určují, čemu se budou učit a čemu ne…

A teď si představte, když takové dítě bez hranic, které je víceméně zvyklé na to, že si dělá, co chce, v předškolním věku musí nastoupit do školky. Jaké všechny možné problémy to způsobí.

Najednou spoustu věcí musí a na to vůbec není zvyklé. Musí s ostatními dětmi jíst v určitou hodinu a k tomu si ještě nemůže vybírat, co bude jíst a co ne. Musí po sobě uklízet hračky, musí venku chodit pohromadě s ostatními děti. Když se mu nějaká hračka zalíbí, nemůže ji druhému dítku jen tak vytrhnout z ruky. Najednou mu někdo říká, co smí a co ne, a ono to se tím ještě musí řídit.

Takové dítě zničehonic tvrdě narazí na hranice, které předtím vůbec nemělo. Není tedy divu, že to velice nelibě nese a vnímá to tak, že paní učitelka je zlá. Dítko si na ni začne doma stěžovat a co se nestane. Rodič se dostaví do školy s tím, že si na paní učitelku musí pořádně došlápnout. Že si na jeho dítě určitě zasedla a co to má znamenat. Když paní učitelka rodiči vysvětlí, co všechno jeho dítě odmítá dělat, v čem všem neposlouchá a že to takto nejde, rodič začne argumentovat tím, že jeho dítě je osobnost. Že potřebuje zcela jiný přístup než ostatní „obyčejné“ děti. Jenomže ve skutečnosti to není o osobnosti. To je o nevychovanosti.

A co potom, když takové dítě má nastoupit do školy? Najednou celou vyučovací hodinu musí sedět na jednom místě a k tomu ještě dávat pozor na to, co paní učitelka říká. Musí se učit číst, psát, počítat. Musí dělat daleko víc věcí, které se mu nelíbí. A ještě k tomu je musí dělat tehdy, když je to zapotřebí a ne když se mu zrovna chce. Tolik toho ani v té ošklivé školce nemuselo. A je zcela pochopitelné, že takové dítě je z toho celé vykolejené a těžko si i na školu zvyká.

Nejednou jsem se setkala s tím, jak to vypadá, když volně vedené dítě mělo vypracovat domácí úkol a jemu se do toho zrovna nechtělo. Dítě se vzepřelo a rodiče, kteří si byli vědomi toho, že dítě ten úkol prostě udělat musí, moc pák v ruce neměli. Nejdříve mu to všelijak vysvětlovali. Pak ho přemlouvali, snažili se ho nějak namotivovat a nakonec ho i prosili. Když ani to nepomohlo, ocitli se ve slepé uličce.

Tyto nové výchovné přístupy totiž považují jakékoli tresty, ať již psychické, či fyzické, za nepřípustné. Pokud dítě musíte nějakým způsobem potrestat, je to prý neklamné znamení selhání rodičů. Takže se vůbec nevidím, že tito bezradní rodiče pak volají po zrušení povinných domácích úkolů pro školáky. Neznají, jak dítě k psaní úkolu přinutit, tak najdou řešení, který jejich problém alespoň nějak vyřeší. Vždyť přeci povinné domácí úkoly jsou ošklivý přežitek z minulosti, které jejich dítě svazuje a ohrožuje jejich osobnost.

Dobře, domácí úkoly se zruší, ale co dál? Když ani to nepomůže, rodiče mohou dítě vzít ze školy a začít ho vzdělávat doma. Ale co až takové dítě nastoupí do zaměstnání a budou tam po něm chtít, aby dělalo něco, co jemu se zrovna nechce, nebo co se mu nelíbí? Co pak?
Už jste snad zažili práci, kde děláte jenom to, co se vám zlíbí, kde nemáte žádné povinnosti?

Vždyť život z velké části není o tom, co člověk chce, ale co musí a má dělat.
Chceš-li si něco koupit, musíš si na to vydělat. Chceš-li řídit auto, musíš si udělat řidičský průkaz. Chceš-li uběhnout maraton, musíš nejdřív trénovat. Chceš-li mít doma uklizeno, musíš si po sobě uklízet.
A čím dřív dítě tento přirozený pochopí, tím pro něj lépe.

Jenomže právě se slovy musíš/nesmíš, máš/nemáš mají tyto děti problém. A pak to nejednou končívá tak, že čtyřleté dítko doma v koutě trucuje, protože ono ten obrázek chce mít vybarvené. A když se ho zeptáte, proč si ho tedy nevybarví, tak vám vyčítavě odsekne, že nic vybarvovat nechce a ztropí vám scénu. A je náramně ukřivděné, že něco chce a ono se to jen tak nesplní. Že pro to musí něco samo udělat. I s tím už jsem se setkala.  

Můj názor je tedy ten, že výchova, která dítěti nenastavuje hranice a nevyžaduje přiměřenou poslušnost, dítě v konečném důsledku akorát tak poškozuje.

Takové dítě totiž pak často:

  • Nezvládá kritiku a postrádá tolik důležitou sebereflexi.

    Moderní rodiče dneska děti hlavně chválí a kritice se raději obloukem vyhýbají, aby náhodou neutrpělo sebevědomí jejich potomka. A to, že pak tyto děti mají o sobě přehnané mínění, už pak často neřeší. Z takového dítěte pak nejednou vyrůstá absolutní suverén à la brouk Pytlík, který všechno umí, který všechno zná a nikdo na něj nemá. A běda když pak osmiletému dítěti řeknete, že to čtení mu zrovna moc nejde, že by měl víc číst, aby se zlepšil. To je okamžitě oheň na střeše.

    Když rodiče své dítě zdravě nekritizují, dítě si pak mnohdy ani neosvojí zdravou sebereflexi. A pak se mimo jiné hrne i do věcí, na které v danou chvíli nemá.

    Takové nezdravě sebevědomé dítě coby větší se nezdráhá přihlásit třeba do pěvecké talentové soutěže, byť zpívá falešně. Bohužel mu doma nikdo, včetně jeho, nenastavil pomyslné zrcadlo, díky kterému by zjistil, že zpívat neumí. Přijde do soutěže. Zazpívá a pak už jen očekává, jak ho porota bude vyzdvihovat, chválit a určitě ho hned pošle rovnou do finále. A když se něco takového nekoná, je celé uražené a ze svého neúspěchu obviňuje porotu. Přitom vůbec nevnímá, že od něj bylo zcela nevhodné se do takové soutěže přihlásit a že díky své nesoudnosti se akorát tak před ostatními ztrapnilo.

    Tím však neříkám, že dítě má být jenom kritizováno. To by zase vedlo k druhému opaku, který také nemá být. Tehdy dítě bývá zdeptané, neprůbojné a veskrze celý život pak bojuje s nízkým sebevědomí. Takže ani tento přístup neschvaluji.

    Jsem zastáncem toho, že dítě má být chváleno, když je za co. A když je to na místě, má být také kritizováno. Ovšem pochvala i kritika musí mít svá pravidla. Musí být pravdivá, opodstatněná, přesná a sdělena náležitým způsobem.

  • Špatně zvládá negativní emoce.

    Je zcela přirozené, že člověk, tedy i malé dítě, prožívá negativní emoce.
    Tyto emoce je však potřeba rozlišovat na emoce oprávněné a neoprávněné a podle toho s nimi dál pracovat.

    Oprávněnou emocí je například to, že se zlobím, když mi dítě zalže. Je přece na místě, že uvnitř cítím nesouhlas s tím, že mi neříká pravdu. Zatímco neoprávněnou emocí je to, že se na dítě zlobím jenom proto, že se mu stejně jako mně nelíbí modrá barva a má radši zelenou. To už je takzvaně mimo mísu.

    Pokud zjistím, že v sobě mám neoprávněnou emoci, měla bych se ji naučit v sobě eliminovat. Existuje vícero opravdu fungujících metod, jak toho dosáhnout.
    A jestliže v sobě mám emoci oprávněnou, tak i v tomto případě ji musím korigovat, aby její intenzita odpovídala dané situaci. A rozhodně se nemám rozzuřit kvůli tomu, že moje dítko, byť se učilo, neumí vypočítat nějakou matematickou úlohu, a sršet doma hromy blesky.

    Chápu, že disciplína ovládání svých vlastních negativních emocí není nic snadného. Je to běh na dlouhou trať a počítá se s tím, že člověk tu a tam ujede. Jenomže i toto ujetí musí mít své meze. Přece nemůžu očekávat, že když budu mít vztek na souseda a baseballovou pálkou mu rozmlátím auto, tak soused, potažmo i ostatní řeknou něco v duchu: „Paní Přádová, to je v pořádku, že jste mi zničila auto. A kdybyste zase příště potřebovala ventilovat své negativní emoce, přijďte zas.“

    A stejný princip platí i u dětí. Nejsem zděšená, když malé dítko sebou poprvé, lidově řečeno, hodí o zem a ztropí scénu. A rozhodně z toho nevyvozuji nějaké katastrofické scénáře. Zjednodušeně řečeno, dítě si tu a tam přirozeně zkouší, co si může dovolit a co ne. V danou chvíli však rodič musí svému dítěti dát jednoznačně najevo, že takovéto chování je nepřijatelné.

    Nejdříve mu má zkusit po dobrém vysvětlit, proč to dělat nemá. A rozhodně neschvaluji vysvětlení typu „Protože jsem to řekl.“ A když si dítě po dobrém říct nedá, má přijít nějaký adekvátní postih, či dokonce trest, který je důsledkem jeho chování. Stejně jako bych já, když bych sousedovi rozmlátila auto, byla vystavena důsledku svého chování – třeba v podobě nějakého finančnímu postihu, či dokonce trestu odnětí svobody.

    Ale znovu opakuji, že případný postih, nebo trest má být adekvátní závažnosti nesprávného počínání dítěte. Rozhodně neschvaluji nepřiměřené tresty, kdy rodiče své děti fyzicky, či psychicky poškozují.
    Na druhé straně si však troufám tvrdit, že jedno zasloužené plácnutí je pro psychiku dítěte daleko méně zatěžující, než když ho rodič psychicky potrestá tím, že s ním týden nemluví. Tyto psychické tresty na dětech často nechávají daleko horší otisky než to, když mu maminka spravedlivě uštědří políček. A později, když už je to vhodné, si ho vezme na klín, obejme ho, řekne mu, že ho miluje a třeba si s ním přečte nějakou hezkou pohádku.

  • Nezná kolonku „nemyslitelné“.

    Podle mého mínění je nesmírně důležité, aby si dítko v sobě takovou kolonku vytvořilo. Je nemyslitelné, aby dítě na své rodiče vztáhlo ruku. Je nemyslitelné, aby své mamince nadávalo do krav a posílalo ji do zádele. I to jsem bohužel zažila. A mohla bych pokračovat dál, co všechno pro něj má být nemyslitelné.

    Jenomže mnoho dětí, kterým se dostává zmiňované moderní výchovy, mnohdy o takové kolonce nemá ani tušení. Kolikrát jsem byla přítomna tomu, že dítě rodičům takzvaně přerostlo přes hlavu. Kdy to nevinně začínalo právě tím, že tříleté, čtyřleté dítě do nich začalo pěstičkami vztekle bušit a skončilo to tak, že když dorostlo, bylo pánem domácnosti a rodiče se mu ve strachu raději klidili z cesty.

    Samozřejmě, že pokud je dítě například někým napadeno na ulici, či se mu snaží opilý rodič ublížit, může pomyslně sáhnout do této nemyslitelné kolonky. A začít se bránit třeba tím, že začne do dotyčného kopat. Dítě si však má plně uvědomovat, že toto může udělat pouze za určitých přesně stanovených podmínek.

  • Má problém s autoritami.

    Bohužel rapidně přibývá dětí, kteří své rodiče takzvaně mají na háku a ani si nic nedělají z ostatních autorit – učitelem počínaje a policií konče.

    Tím samozřejmě neříkám, že každý dospělý má být pro dítě autoritou. Je však špatně, když tím zásadním kritériem při vyhledávání autority pro dítě je to, zda s ním dotyčný souhlasí a pokud možno ho ve všem podporuje. Aby člověk mohl být autoritou, musí mít své charakterové kvality, které se jednoznačně propisují i do jeho chování. Ale mnoho dětí nemá za autority ani ty dospělé, kteří by si to ve skutečnosti zasloužili.

A mohla bych pokračovat dál, jak z mého pohledu alternativní výchova děti poškozuje.

Vraťme se ale k příkladu s dvouletým Pepíčkem.
Jak už jsem prve psala, je přirozené, že chce jít i někam, kam by správně jít neměl a že v jeho věku zkouší, co si může dovolit a co ne. Dítě se tím učí, kde jsou jeho hranice, kam až může zajít. Je však důležité na toto chování správně zareagovat.

Ptáte, jak by taková správná reakce podle mě měla vypadat?
Jak bych takovou situaci, kdyby Pepíček neposlechl a pelášil by pryč, vyřešila já?

No, to bylo záleželo na tom, zda by se v tu danou chvíli jednalo o výchovu, či o převýchovu.
Výchovou mám na mysli to, když bych Pepíčka učila něco poprvé. To by v dané oblasti byl pomyslným nepopsaným listem papíru. Zatímco o převýchovu by se jednalo tehdy, když by Pepíček už měl zažité nějaké nesprávné chování a já bych ho měla naučit chovat se jinak.
Také by bylo podstatné to, zda by Pepíček, když by neposlechl, běžel někam na silnici, kde by mu hrozilo nebezpečí. Anebo jestli by si to prostě jenom namířil někam jinam.

Když bych se jednalo o výchovu a Pepíček by nebyl v ohrožení, postupovala bych tímto způsobem:

  • První krok
    Nejdříve bych mu v klidu dala najevo údiv, kam to běží, že mě neposlechl. Tento údiv bych Pepíčkovi dala najevo jak tónem hlasu, tak i svým výrazem v obličeji. A vysvětlila bych mu, proč má jít se mnou. Například že jdeme nakoupit a že pak musíme jít domu uvařit večeři. A že teď není čas na to, aby si takzvaně objevoval svět. Že to může dělat někdy jindy, až bude příhodná doba.
  • Druhý krok
    Když by ani pak neposlechl, už bych mu rozladěně, či přímo otráveně dala najevo nesouhlas s tím, že mě opět neposlechl. A opět není potřeba u toho zvyšovat hlas. Děti, obzvláště ty malé, velice dobře reagují na samotný tón hlasu a výraz v obličeji.
    A pak bych mu oznámila, že když mě ještě jednou neposlechne, stane se to a to. Například že ho dám do kočárku a nebude si moct ťapkat sám.
  • Třetí krok
    Jestliže by mě neposlechl ani potom, dala bych ho už do kočárku, jak jsem mu prve slíbila.
    Po nějaké příhodné chvíli bych se ho zeptala, jestli mě už bude poslouchat. Pokud ano, tak že ho z toho kočárku vyndám. V opačném případě bude v něm muset zůstat i nadále. A podle jeho reakce bych se následně zachovala.
    Jestliže bych ho vyndala a on po chvíli zase neposlechl, znovu bych ho dala do kočárku a nechala bych ho v něm déle než předtím. Postupovala bych důsledně, až by si to běhání, kam se mu zlíbí, rozmyslel.

Pokud by se jednalo o výchovu a Pepíček by se rozběhl na silnici, po které jezdí auta, postupovala bych následovně. Pepíčkovi bych dala tónem hlasu i výrazem najevo zděšení z toho, co to Pepíček udělal, že ho mohlo přejet auto.

Pak bych si s ním stoupla na kraj silnice a vystrašeně bych mu vysvětlila, co se mohlo stát. Řekla bych mu, že by mohl mít veliké bebí, které by ho moc bolelo a podobně.
Pokud by byl Pepíček větší, vysvětlila bych mu, že by mu zrovna projíždějící auto mohlo třeba ošklivě zlomit nohu, což by ho opravdu moc bolelo. A možná že by dokonce musel i do nemocnice, kam by ho odvezla sanitka, a on by tam musel zůstat ležet. Také bych zmínila i to, že by to také celé mohlo dopadnout ještě mnohem hůř, že některé děti po srážce s autem bohužel i zemřely.

A znovu bych Pepíčkovi zdůraznila, že tohle dělat nesmí. A pokud by to udělal ještě jednou, musela bych ho dát do kočárku, či jinak potrestat. V tomto případě bych v rámci jeho bezpečí spojila onen první krok s druhým dohromady. A jestliže by opět neposlechl, následoval by již zmiňovaný třetí krok – třeba přislíbený kočárek.

Někdo by teď mohl namítnout: „No jo, co když ale Pepíček v tom kočárku bude vyvádět a bude z něho chtít vylézt ven?“ Se zamračeným výrazem a naštvaným tónem bych mu oznámila, že dokud se neuklidní a nezačne mě poslouchat, tak z toho kočárku ven prostě nepůjde. A to bych také samozřejmě dodržela. Případně bych mu ještě vysvětlila, že tím vztekáním si akorát zbytečně prodlužuje dobu, kdy bude muset v kočárku zůstat.

Z mých zkušeností vás ale mohu ubezpečit, že pokud správně zareagujete hned napoprvé, bude vám většinou stačit pouze první krok. Pepíček si na onen pomyslný čistý list papíru jednoduše zapíše, že má maminku i v tomto případě poslechnout. Pak to možná po čase zase zkusí. Když ale zjistí, že se v tomto ohledu nic nezměnilo, tato potřeba ho zase rychle přejde.

Kdyby se však už jednalo o převýchovu, byla bych připravena na to, že to nepůjde tak hladce jako u výchovy. Byla bych si vědoma, že v tomto případě už to bude o pomyslném přetahováním mezi mnou a Pepíčkem o to, kdo bude mít poslední slovo. A chci zdůraznit, že toto platí i u dvouletých špuntů. Vždyť i takto malinké dítko je schopné sebou bacit o zem a vztekle kopat okolo sebe, že není po jeho.

V případě převýchovy bych v zásadě postupovala stejně jako u výchovy a využila bych zmiňované tři kroky. Akorát s tím rozdílem, že v případě, že jsem už předtím Pepíčkovi dostatečně vysvětlila, proč mě má poslechnout a nemá si pelášit, kam chce on, rovnou bych přistoupila k druhému kroku. A počítala bych s tím, že to dojde až do kroku třetího.

Podstatné je však to, že při převýchově je potřeba mít obzvlášť na paměti, že rodič musí být důsledný a nesmí dítěti ustoupit. Jestliže to udělá, dítě si zapíše, že pokud chce nad rodičem vyhrát, musí o to víc vzdorovat. Když tedy rodič dítěti ustoupí, začíná od znovu. Akorát ještě za ztíženějších podmínek, kdy se dítě o to víc bude snažit prosadit si svou.

Dojde-li na takovéto pomyslné lámání chleba a dítko začne s rodičem bojovat, je důležité, aby se rodič tímto bojovným naladěním dítěte, obrazně řečeno, nenechal nakazit. Je na rodiči, aby i tuto situaci vnitřně ustál tak, že on bojovat nechce.
On má pouze chtít své ratolesti důsledně ukázat, že některé věci si prostě dovolit nesmí. Že nemá ani chtít s rodičem jakkoli válčit a mít poslední slovo. Pokud totiž rodič také začne bojovat, sáhne po přehnaných reakcí, což je samozřejmě špatně.

Takto bych danou situaci s Pepíčkem řešila já. A rozhodně bych se vyvarovala tomu, co jsem popisovala v onom článku, který rozpoutal zmiňovanou diskuzi. Určitě bych ho jen tak bez vysvětlení nevzala do náručí, či ho dala do kočárku a po chvíli ho položila na zem, jako by se nic nestalo.

Chci však zdůraznit, že tím neříkám, že dvouletý Pepíček by si nikdy neměl chodit kudy chce. Když bych s ním byla třeba na dětském hřišti, nebo na lesní cestě, tak bych ho nechala, ať si chodí kudy chce. A dala bych mu najevo, že to má teď ode mě odsouhlasené a ještě bych mu vysvětlila proč: „Pepíčku, tady můžeš jít, tady je to v pohodě. Tady ti nic nehrozí. Nejezdí tady auta, ani tady není řeka či propast, kam bys mohl spadnout… Tady je bezpečno, tady si můžeš objevovat svět…“ Pepíček se tím naučí rozeznávat, kudy chodit může a kudy ne. A nenásilnou formou se učí domýšlet důsledky svých činů (kroků) už jako dítě.

A klidně bych to ještě spojila s tím, že bych mu zpovzdálí v onom poznávání světa byla zdravě nápomocná: „Pepíčku, podívej, to je mraveniště. Vidíš, jak všichni pracují, navzájem si pomáhají a nikdo z nich nezahálí… A támhle je datel. To je moc užitečný ptáček. Je to takový lesní pan doktor, který pomáhá nemocným stromům…“

A když bychom cestou natrefili na přejetého ježka, i tuto situaci bych využila k tomu, aby si z ní Pepíček mohl poučit. Řekla bych mu něco v duchu: „Pepíčku, podívej se, tady leží přejetý ježeček. Ten určitě neposlechl svoji maminku, která ho učila, že je ještě malý na to, aby přecházel silnici sám. Ten už si nikdy nebude moct hrát s ostatními ježečky.“

Kdyby byl už Pepíček větší, tak bych mu ohledně ježečka řekla, že určitě neposlechl maminku, která ho učila, že když chce přejít silnici, musí se nejdříve pořádně rozhlédnout. A teprve, když se ubezpečí, že ani z jedné strany nic nejede, může přejít na druhou stranu.

Když by ovšem Pepíček například z dětského hřiště vyrazil ven a pelášil by směrem na silnici, kde jezdí auta, okamžitě bych ho odvolala. A kdyby by mě po dobrém neposlechl, raději ho plácnu přes zadek, aby si to pro příště pamatoval. Pořád je lepší jedno plácnutí, než aby ho porazilo auto.

A pokud by to došlo tak daleko, že bych ho opravdu musela plácnout, určitě bych to neudělala jen tak mlčky. Vyděšeným a zároveň již naštvaným hlasem bych mu k tomu dala najevo, že toto dělat nesmí.

No, a jak by Pepíček dozrával, postupně bych mu rozšiřovala ony pomyslné hranice, kam sám smí a kam ne…

Praxe ukazuje, že právě tento princip funguje nejlépe. Děti, které mají jasně a správně vytyčené hranice, jsou daleko klidnější a vyrovnanější. Lépe prospívají, daleko lépe se učí a mnohem lépe se začleňují do života samotného. Je to dáno tím, že každé dítě, byť se to mnohým nelíbí, potřebuje mít v životě pomyslné území, ve kterém panuje zdravý řád, ve kterém cítí pocit lásky, bezpečí a jistoty. A ve kterém si může v klidu přicházet na to, jak se v životě má chovat.

Předpokládám, že se všichni shodneme na tom, že malé dítě potřebuje nasbírat zkušenosti, díky kterým postupně dozrává. Ovšem i toto sbírání zkušeností má mít své hranice, které ho ochrání před zbytečným nebezpečím. Obrazně řečeno, dítě nemusí projít amputací ruky, aby přišlo na to, že pyrotechnika je nebezpečná a nemá si s ní hrát.
Právě proto, že dítě je ještě nezralé a nezkušené, není schopno si tyto hranice správně nastavit samo. To musí za něj udělat dospělý.

Další věc je ta, že když už dítě tyto hranice nastavené má, musí se jimi naučit i řídit. K čemu by mu jinak tyto hranice byly, když by je ignorovalo? A je na rodiči, aby toto ohlídal.
Jestliže dítko chce tyto mantinely překročit, je nutné, aby ho zastavil. A to lze jedině tehdy, když ho dítě poslechne. Proto je nezbytné, aby se dítě naučilo i zdravě poslouchat.

Má-li se toho všeho, co jsem zde popsala, rodič dobře zhostit, musí být pro dítě kromě jiného i autoritou, kterou dítko bere vážně. Jak však má být dospělý autoritou, když dítě do něj, když se mu něco znelíbí, kope a podobně? To přece nejde. Proto se dítě musí naučit i ovládat svoje emoce.

Právě tento princip považuji za základní kámen, bez kterého nelze dítě správně vychovat. To mi ostatně potvrzují i mé dlouholeté zkušenosti. Nové moderní výchovné metody ovšem tento základní princip neuznávají, a proto s nimi nesouhlasím…

Další věc, která mi ve zmiňované diskuzi byla vytýkána, je, že na tomto mém webu nemám uvedené vzdělání, kterého jsem dosáhla. A proč bych ho zde měla uvádět? Chápu, že kdyby to byl můj profesní web, kde bych měla uvedený kontakt, aby se člověk mohl ke mně objednat na konzultaci, tak neřeknu.
Tento web je však můj osobní blog. A buď tyto články někoho zaujmou, nebo ne. A rozhodně nic na tom nezmění to, jestli mám nějaký titul.

Nebo mi snad chcete říct, že když bych tady měla uvedeno, že jsem například vystudovaná psycholožka, že by ti, kteří s mými názory nesouhlasí, najednou udělali názorový „veletoč“? A řekli by: „Á, tak ona je vystudovaná psycholožka. Tak to je něco jiného. Tak to se mi ten příklad s Pepíčkem, který jsem předtím nemohl vystát, už líbí a plně s ním souhlasím.“

Další podobnou výhradou je i to, že neuvádím odborné zdroje, ze kterých jsem čerpala. To je obdobné jako s tituly. Co na tom změní to, že zde uvedu, že stejný názor hlásá ta či ona kapacita? Nic. Opět moje články někomu sednou, nebo ne.
Ostatně takto funguje i při návštěvách psychologa, anebo psychiatra. Když vám jeho přístup nesedne, nezachrání to ani jeho vysokoškolské diplomy.

Je mi jasné, že to, co jsem zde napsala, bude pro mnohé neskousnutelné. A počítám s tím, že bude na mě opět pohlíženo jako na zabedněnou fosilii, která je dětem nebezpečná. Která by se měla zavřít doma v kuchyni, popíjet onu meltu a raději vůbec nevycházet ven.

Já nikomu své názory nevnucuji a rozhodně se nebráním novým argumentům a metodám. Když se však prakticky dennodenně setkávám s tím, že se tyto argumenty a metody míjejí účinkem, nebudu se k nim hlásit jenom proto, abych držela krok s dobou a byla takzvaně moderní…

Na přání některých z vás níže uvádím i odkaz na článek, ve kterém se, kromě jiného, jeho autorka společně s přizvanou paní psycholožkou zaobírají mým prve zmiňovaným článkem „Dítě by prostě poslouchat mělo“.

Také se zde dočtete, jak celá tato situace vlastně vznikla.
Jednoho terapeuta můj článek o Pepíčkovi zaujal a následně ho sdílel v soukromé facebookové skupině, která je zaměřena na psychologii. Tímto krokem však pobouřil některé členy této skupiny.
Pro úplnost chci jen podotknout, že onoho terapeuta neznám a doposud jsem o něm nikdy neslyšela.

Terapeut Erik Matouš – odborník, nebo podvodník?