Dítě by prostě poslouchat mělo

Co si budeme povídat, výchova dítěte není nic jednoduchého. A jak se říká, žádný učený z nebe nespadl. A tak rodiče při výchově dítěte často tápají a dopouštějí se, byť nechtěně, různých chyb.

Dnes se zaměřím na jednu z nich.

Jde maminka s ani ne dvouletým Pepíčkem na procházku. Když tu se Pepíček vydá špatným směrem. Maminka na něj zavolá. Pepíček se zastaví a otočí se k ní. Maminka mu po dobrém vysvětluje, že tudy nepůjdou, že má jít za ní. Pepíček se na ni chvilku dívá, pak se otočí a peláší kam chce on. Maminka na něj již zvýšeným hlasem volá, ať se vrátí, že tam nesmí, ale Pepíček na její slova nereaguje. A tak ho maminka rychle dohoní a vezme ho do náruče. Chvíli ho nese cestou, kudy mají jít a pak ho postaví na zem. Pepíček se poté vydá již kýženým směrem a maminka je spokojená, jak danou situaci vyřešila…

Tak tento obrázek vídávám poměrně často.
Zdánlivě banální situace, která však ve své podstatě má na dítě negativní dopad.

Ptáte se, o jakém negativním dopadu to vlastně mluvím?
Byť maminka navenek dosáhla svého a Pepíček nakonec jde tím správným směrem, tak podstatné je to, že ji ve skutečnosti prve neposlechl. Kdyby ji totiž poslechl, sám od sebe by se vydal tudy, kudy chtěla jít maminka a ona by ho nemusela nikam poponášet.

Pokud tedy v takové situaci musí rodič vzít dítě do náručí, je to jednoznačný ukazatel toho, že dítě v této oblasti není vedeno dobře. Že už v tak útlém věku si začíná prosazovat svou, a to i navzdory požadavku rodiče a přestává tak poslouchat.

A vězte, že s takovým přístupem maminky se Pepíčkova neposlušnost začne dříve či později nabírat na obrátkách. Jednoho dne maminka Pepíčka odnese, kam potřebuje, postaví ho na zem a Pepíček už způsobně nepůjde, tak kam má, ale znovu začne utíkat směrem, kterým chce on. Co pak taková maminka udělá?
Dobře, dá ho do kočárku a problém v jejích očích bude opět vyřešen. Ale co pak, až bude Pepíček na kočárek už moc velký? Co potom udělá? Začne, když to jen trochu půjde, chodit tam, kam chce Pepíček? A když bude potřebovat jít jinam, tak bude Pepíčka všelijak uplácet? I takový případ jsem zažila.
Nebo Pepíček za to, co mohl „beztrestně“ dělat roky, najednou dostane přes zadek? Co to v něm asi způsobí? Bude si své maminky vážit, nebo to naopak bude vnímat jako nespravedlivost a začne se mamince různou měrou odcizovat?

Principiálně je to to samé, jako když páníček vychovává štěňátko. Když malé štěňátko nepřiběhne na přivolání, většina páníčků si z toho těžkou hlavu nedělá. Naopak. Mnoho z nich se nad neposlušností svého štěňátka ještě rozplývá – vždyť je tak kouzelné. Tito lidé vůbec neberou v potaz, že pejsek je již ve věku, kdy by měl na povel přiběhnout. V jejich očích se nic tak špatného neděje. Když malé štěňátko neposlechne, prostě ho chytí, vezmou do náruče a je po problému.

Potíž však nastává, když z malého štěňátka vyroste pětadvacetikilový hafan, kterého páníček již pořádně neuzvedne. Takový páníček je najednou postaven do situace, že neuposlechnutí jeho pejska nemůže řešit tím, že ho jednoduše vezme do náruče. A tak většinou sáhne po vodítku a začne přetahování kdo z koho. Ovšem takové venčení není pak už žádná radost, ale pomyslný lítý boj.
V jiných případech přichází na řadu tvrdá převýchova psa. A bohužel to nejednou skončí odložením psa do útulku s tím, že pes je neposlušný a neovladatelný. Přitom to není chyba onoho psa, ale jeho páníčka. To on ho, byť nechtěně, naučil neposlouchat.

K ničemu, co zde popisuji, by nemuselo dojít. Stačilo by, kdyby onen páníček svého pejska již odmalička úměrně jeho věku důsledně učil poslušnosti. Tehdy to je jde de facto po dobrém a daleko přirozeněji. No, řekněte, nebylo by to jednodušší?
A stejné je to i u dětí.

Když se vrátím k případu Pepíčka a jeho maminky, Pepíček si postavil hlavu, maminku neposlechl a vlastně se mu nic nestalo. Tudíž maminka Pepíčka, byť nevědomky, začala učit, že jsou situace, kdy ji ve skutečnosti poslouchat nemusí. A pokud ona maminka nezmění svůj přístup, vězte, že Pepíčkovo neposlouchání nezůstane jenom v oblasti „chození si tam, kam chce on“.

Za nějaký čas třeba půjde Pepíček s maminkou na pískoviště. Pepíček najednou uvidí chlapečka, jak si hraje s autíčkem. Pepíčkovi se autíčko zalíbí a chce si s ním hrát. Přijde k chlapečkovi, autíčko mu vytrhne z ruky a začne si s ním jezdit po pískovišti. Pepíčkova maminka, když to uvidí, začne Pepíčkovi domlouvat, že nemůže ostatním brát jejich hračky a ať to autíčko chlapečkovi vrátí. Pepíček to ale i přes opakované výzvy maminky odmítá udělat, a tak maminka celou situaci opět vyřeší za něj – vezme Pepíčkovi autíčko z ruky a chlapečkovi ho vrátí sama. A opět je spokojená, jak danou situaci dobře vyřešila, aniž by však připustila, že dělá něco, co by dělat neměla.

V tomto případě bych měla zdůraznit, že za uposlechnutí výzvy k tomu, aby Pepíček vrátil autíčko, se nepočítá ani to, že ho vztekle hodí kamsi na zem, nebo k nohám onoho chlapečka. Správně by měl autíčko vrátit chlapečkovi přímo do ruky. Udělá-li cokoli jiného, opět si prosadil svou a neposlechl.

Nebo příště, to už bude Pepíček větší, bude po něm maminka vyžadovat, aby se omluvil holčičce, kterou zlomyslně tahal za vlasy. Pepíček si opět postaví hlavu, omluvit se odmítne, a tak se maminka holčičce omluví za něj.

A takto mohla bych pokračovat dál. Každopádně s takovým přístupem maminky bude Pepíčkova neposlušnost gradovat a vězte, že to nebude nic hezkého. Proto rodiče mají své ratolesti přiměřeně a důsledně učit poslušnosti již odmalinka. Nemuseli by je pak časem, až bude jejich neposlouchání neúnosné, pracně odnaučovat od toho špatného, čemu je předtím nechtěně naučili.
Kolik nepříjemných a bolavých chvil by takto ušetřili nejen sobě, ale i svým dětem…